V plášť královský se oděl den,
kraj nádherně je vyzlacen,
les vůně pln i zvuků,
výš o píď zkypřil svěží mech,
a holub vzlétl z veských střech,
a šipky z dětských luků.
Z niv hrdliččin se řine smích,
a datel se žlunou se zdvih’
v duť z práchnivělých suků,
a z plané hrušky prostřed lad
už naposled se vlní snad
v les žežulčino „kuku“.
Vše pyšní se, vše samý div:
hor vážná čela, ňadra niv,
i plece statných buků,
i v rosných kapkách padších v luh
ty čarné zjevy drobných duh:
krás příval v ladném shluku!
Kraj sní svůj nejvábnější sen,
jak motýl skrytý pod lupen,
když stolístky jsou v puku,
v ten čas je země v ruchu svém
též z kukle vzletším motýlem
ve kolotném hvězd pluku.
Čím zemi zdobil boží dech,
to pylem nese na křídlech
a v slavíkově tluku,
jenž v listnatém je stromu skryt,
jak poupě rozvíjí se cit
prost všetečného hluku.
Jen člověk, živá známka stop
té cesty, jíž šel Adam v hrob,
ku pláči pozdních vnuků,
chví smutkem se a táže plach:
Co jsem, co budu? a jen strach
mu s rukou spíná ruku.