Jest vždy a všude zvykem mým,
že na potulné cestě,
kde chrám je, rád se zastavím,
ať v dědině, ať v městě.
Tak vlast jsem prošel křížem v kříž,
leč málokdo as tuší,
jak přepodivná druhdy tíž
mou naplnila duši.
Vždyť slyšel jsem – ó divný zjev!
den každý, co jich v roce,
jak lid se modlil za církev
a za svatého otce.
A za věc různou na úžas
vždy, napořád a znova,
a za vlast, za vlast – hrozný čas!
a za vlast ani slova.
A za vlast nikdo, za ten skvost,
co bylo jich tu koli;
už není pro ni lásky dost,
ó Bože můj, to bolí !
Slz žhavý pramen v ňadrech mám,
a srdcem žal mi třese;
pryč, raděj s ptáky zazpívám
a zastýskám si v lese.