Vše rozpadlo se, žel, ó žel,
co čas mi v srdce dal;
i háj mých písní ošuměl,
kam jsem dřív zalétal.
Vše porval stesk a zdusal klam,
už není zhola nic;
kam noha kráčí tu i tam,
žal ze všad jde mi vstříc.
Ba nikde cesty jako kdys,
leč přece jednu zřím,
té konec besídka, ó viz,
je s krovem mechovým.
A do ní malá dvířka jen, –
vše prosto, beze zdob, –
tam odpočinu spokojen...
Ó Bože můj, toť hrob!