Hrad pustý na svahu stál hory, a hradu kol byl kyprý val, sem, s buků list když padal chorý, brav Benda ze vsi honíval. –
Vál chladný vítr od severu, a promrazený Benda děl: „Ej, však bych okřál, na mou věru, jen číšku vína kdybych měl!
Což posilnil bych hnát i ruku a popásal zas pěkně dál – eh, jak to mrazí!...“ Sedl k buku a houní hruď a plece hřál.
„Brr.“ Schoulil se a dýchal v dlaně a vážné přemýšlet se jal, až níž a níže klonil skráně a klím’ a stichl – Bděl či spal?
Spal, nespal... V kraj se mračna kradou, brav ostražitý shání pes... Hle před Bendou kmet s bílou bradou. „Pojď,“ praví, „dám ti vína dnes!
Čiš nejlepšího ze zásoby! Chceš?“ „Chci,“ a Benda hlavou kýv’. I šli a prošli hradu koby a vešli v sklep... Hle, jaký div!
Sud obrovitý v koutě stojí, naň s výše siný padá svit... „Nu, slyš,“ dí vůdce, „to tě zhojí, zde budeš číšku z mého pít!“
A natočil mu vrchovatě, a Benda zavdal si a vzdech’: „Hleď, Bendo, Pánbůh vzpomněl na tě! Teď svět bych unes’ na zádech!“
„Tak slyš,“ zas dárce, „starý druhu, ten pohár denně píti smíš, leč pouze jeden buď ti k duhu, sic dalších navždy oželíš.
A sklepu nevyzrazuj taky, zde v kapsář ukládám ti klíč!...“ Spal, nespal Benda... Promnul zraky – byl pod bukem; sud s kmetem pryč!
Sáh’ v kapsář všecek hněvem jatý. „Ej, Pane Bože, co to jest?“ Klíč divných zubů, rezovatý, ven pasákova nese pěst.
„Je sen, či pravda? Hned se zvednu, však chodby dokonale znám! – Ne, ne, vždyť dnes jsem pil už jednu, nač hřešit? Zítra vykonám!...“
Hnal zvolna domů za večera, leč ráno z domu na pochvat a hledal sklep, jejž poznal včera... Div! U železných stanul vrat.
Vzal klíč – a vrata zastenala... Hle, vyklenutý sklepu bok! Sud v koutě zřel, číš podál stála – a Benda staletý pil mok. –
Pil denně jednu; mládl tváři: muž ze starce byl, znova kvet’, co v oku zhaslo, zas tam září, jak půl by ztratil z kopy let.
I veselil se, tančil, zpíval, měl ze všech nejkrásnější brav – vždyť věrně pouze jednu píval – i zhlížel po něm vdovic dav.
Co vdovy na Bendovi chcete? Jeť marna pro vás taká věc, on zahleděl se do děvčete. Leč děvče řeklo: „Stár jsi přec!“
„Že stár jsem posud? To se zléčí!“ A vešel do sklepa, když pás’: Ej, jedna-li mi sklenka svědčí, tož po dvou chlapcem budu zas!
Ne, Bendo, ne! Buď věren slibu... Však byl-li pak to jaký slib? Sen, náhoda jen! Spravím chybu.“ A v ráz se ke kohoutku shýb.
Leč vstal zas, z knoflíků bral radu: „Mám? nemám! mám? No, aspoň půl.“ A stočil – pil... Bouř lkala v hradu – ten tam byl sud; mrak zastřel důl.
I stojí Benda, chladem strádá – buk snětím třese, truchlí stráň, – níž k zemi kloní se mu záda a k vetché hrudi sivá skráň.
Vzdech’ zas a zas a mne si oči: „Snad nevidím?“ a mne je zas... spal, nespal, hlava se mu točí, a ňadry stáří jde a mráz.
Cookies on Poetry Cove