Belšazar.

Hod slaví babylonský král, a všude plno jasu, sta knížat, co jich v šíř i dál, v síň přišlo hodokvasu.

Ze zlatých nádob, zlatých mis, kdo na hodu, si brali; Ó Belšazare, mocný ty's král nade všemi králi! –

Ztich' bubnů vír a zpěv a smích; a králova zní slova: „Buď dána z komor královských mi číše Jehovova!

Ta číš, z níž ondy velekněz pil při oběti smíru!“ A ku královu stolci nes' ji první z bohatýrů.

A s trůnu zvolal Belšazar: „Boj nepřátelům říše! boj židům všem!“ a vína žár pil z Jehovovy číše.

„Dnes Bohu židův roven jsem, lid ke mně zrak ať zvedne!..“ Leč viz, trůn chví se v podiv všem; i strne král a bledne.

Hle, na protější stěně v ráz se lidská ruka jeví a píše ohněm, píše zas, však co, to nikdo neví.

A mizí pak, leč písma zjev dál jasní se a plane, a hoří, rudne jako krev – a týnem půlnoc vane.

Svou berlu zděšen pouští král a jeho rty se chvějí: „Čti, kdo znáš číst!“ Něm hadač stál i chytří čaroději.

Tu královnu strach v síně ved': „Ó neotálej déle, vzkaž, pane, k jatým židům hned pro věštce Daniele!“

I přišel jinoch v hodu týn. „Co značí, rci, ta slova?“ ,Čtu: mene tekel, ufarsin!' dí ústa prorokova.

Sčet', svážil jsem a rozdělil, tak ze slov oněch plane!' „Však mluv, jaký by význam byl?“ ,Jest děsivý, můj pane!

Sčet' Jehova tvých činů tíž, a nemáš váhy žádné; věz, Medským z půle tvoje říš a z půle Perským padne.'

Král ztrnul, zbled' – a pil. – Vín žár hrůz nemírní, leč množí; té noci ještě Belšazar byl zabit na svém loži.