Bělostkvoucí rouškou sněhu
hlavu kryje stráň,
ale slunce teplá zkázka
dýše v její skráň;
juž se budí. prociťuje,
hrouží nohy v tok,
kytku křovin připíná si
na ztepilý bok.
Jak se krášlí, jak se zdobí,
bujnou věnčí hruď! –
a ty, srdce, smutilo bys?
Pro Bůh, juž se vzbuď!
Koho jasem neprobudí
milá Vesny zvěsť,
toho zdrtí bez milosti
Moranina pěsť!