Ke žním parna udeřila,
žito žloutlo v kole,
Vojtěch s Bělou za neděle
obcházeli pole.
Těžké klasy vlnily se
lesknoucím se zlatem,
Kristus po nich kráčející
nížil je svým šatem. –
Hovořili, usedli si
zase u studánky,
stará plaňka chladila jim
kyprou snětí spánky.
Stichli, kroužilť skřivan s písní
nad zlatými klasy,
Běla ruče k nebi vznesla
černý hedbáv řasy;
zrudla v líci: v nebes výši
čáp se vznáší bílý,
srdce Běly zabušilo
zas a zas v tu chvíli;
pod srdcem cos ozvalo se,
tvář jí zplápolala –
sklonila se, v ucho muže
zpověď šepotala. –
Ten vznes’ hlavu, líbal Bělu
v čelo, stisknul k hrudi:
„Bůh nás slyšel, novým jarem
nový svět se budí...“