Není vrchu na tom světě,
aby nebyl ztečen,
není bolu na tom světě,
aby nebyl zléčen,
čas je lékař nejzdatnější,
jisté léky nese,
však než dá, co strachu srdce
zkusí, neptejte se,
čeká, váhá, pojednou však
zhojí v pravé době,
také Bělu zvolna zhojil
na Tomkově hrobě;
zdobila si malý hrůbek
barvínkem a květem,
ovoce v nich ukrývala
pro pochoutku dětem;
břízku na hrob zasadila,
starý zvyk jak býval,
by tam ptáček sivoperý
odpočal a zpíval;
zpíval také. – Jasnilo se
ve Bělině oku:
leželť Tomek klidně stulen
k Baruščině boku;
polehčila svého žalu,
znova duší zmladla,
naděj v Tomka založenou
na Vitouše kladla.
Čas všem klidu přištědřoval,
vzmužili se záhy,
srdce míru dotoužila,
oči zbyly vláhy:
chodívalať Běla častěj
v zámek paní kněžny,
aby zřela, jak se činí
Helénky zjev něžný;
to jí žele uskrovnilo.
Kněžna přízně dbala.
„Helénky jste druhou matkou,
Bělo,“ – říkávala, –
„zdraví dítka pamětliva
bývala jste tuze,
jsem vám vděčna, přijďte, když vás
k městu vede chůze;
jestiť vaším z polovice
klenot mého hradu,
ostatně vám Bůh dá brzy
něco za náhradu,
snad už v jaře netušené
zavítá vám štěstí,
až jiřička v lomenici
křídlem zašelestí,
viďte, Bělo?“ – Běla vzdychla:
„No, vždyť máme Vítka,
náš je také, a jak pučí,
jako živá kytka;
toho-li Bůh aspoň nechá,
srdce nezasteskne“ –
a Bělino černé oko
nanovo se leskne.