Ach, co v roku zlíbilo se
nebeskému Otci:
Tomek v hrobě, Běla steskem
padla do nemoci.
Baruška jen pouhým stínem
v síni, v poli kutí,
úbytě má, doktor pravil,
že je na zhasnutí.
Zhasla také, sirotkem zas
jedna duše malá,
Běla sotva utišená
opět zaplakala.
Zplakal také Vojtěch s matkou
nad sestrou a dcerou,
po úmluvě dítko její
za vlastní si berou. –
„Nemá otce,“ děla Běla,
„nemá ani matky,
snad bychom ho nevyhnali
z vlastní nyní chatky,
matkou budu Vitoušovi,
však i Barča byla
Tomíkovi, vlastní život
pro nás nasadila;
mním-li na to, krutým vírem
lítosť srdcem víří,
bědna jsem i její smrtí,
tím se v Pánu smíří;
shledne na nás s nebes říše,
zmírní nával trudu,
dvojnásobnou Vitouškovi
nyní matkou budu.
Sprav to v městě!“ – „Spravím jistě,
v nový život plynem,
sestřencem byl Vítek posud,
nyní bude synem.“
Byl. Tak rázem Vojtěch s Bělou
uvolnili sobě,
prací buď, buď vzpomínáním
na Tomkově hrobě. –