BĚLA (XX.)

Doneslo se paní kněžny doktorovou řečí, v čem jsou na vsi, v jakém tone Běla nebezpečí.

„Na pohřeb chci,“ smutně děla, „s Helénkou.“ – „Já taky,“ vece doktor; paní kněžně zalily se zraky.

Tři dni všemi zvony dala zvoniť slavné hrany, pohřeb strojiť rozkázala na vsi nevídaný;

mírnila tím žal a strasti, jak se mírniť daly. – Do rakvičky vyhlazené Tomka uschovali;

křížek v ručkách, poduštičku pod outlým měl vázkem, tělo skryto dětským dárkem, všecko pod obrázkem.

Když ho víkem bedniť chtěli, klekla k němu Běla: „Pravdou-li, bych tebe, dítě, více neviděla?

Nechte Tomka, nebedněte!“ a zas rakev jímá, ale Vojtěch: „Neprobuď ho, viz, jak jemně dřímá,

nenaříkej, tiše, tiše, sic ho pláč tvůj zbudí...“ Běla vzdychla, lítosť křečí stiskala jí hrudí;

mořila ji, týrala ji, rvala v hněvu takém, jak by byla napadena devíti hlav drakem.

Trhla sebou, na dvůr běží dál přes luční příče, pokraj lesa natrhala pozdní petrklíče;

nazpět běží, v ručku dává: „Vezmi v temnou skrejši, snad to tvoji touhu po mně na čas ukonejší;

přijdu brzy, zde je smutno všude, srdce zebe, pak mi těmi petrklíči otevři své nebe!“ –

U kostela vedle dveří asi lokte v zemi hrobek čeká; na zvonici zvoní zvony všemi;

ze vsi pohřeb ubírá se, hudebníci hrají, nářek matky rozléhá se po lesnatém kraji.

Kněžna slavný Tomáškovi pohřeb vystrojila, nedala si, vlastní rukou rubášek mu šila;

z děvčátek a pacholátek chudobnějších rodů po desíti poručila prosiť ku průvodu;

v bílé šatky přioděla roztomilé dítky, panenky ty věnce nesly, hošíčkové kytky.

Byli jako andílkové bez křídelek arci, budou na to pamatovať stařenkami, starci.

Po čtyrech vždy na kočáře s otevřeným víkem hostili se, zvolna jeli k chrámu před Tomíkem;

za nimi pan páter přímo v novém pluviále, v ruce svíčku s rozmarinou – za ním opodále

v pláči Vojtěch s Bělou jeli spínajíce ruce, v klínu rakev, srdce obou puká při rozluce.

Nejzáz kočár celý krytý – kdo v něm asi jede? Doktor? Ne, ten pěšky podál kloní skráně šedé,

pozdržel se u Barušky. Nuž, kdo je to tedy? Kdož to ví? snad kočár prázdný, však čemu pak zvědy!...

Zle se Běla zabírala nad hoškovým tělem, výděs okem, krutá lítosť těkala jí čelem;

ručej žele vyplakala; „O, té chvíle klaté, koho Pánbůh trestať míní, toho kroky zmate,

nadbyla mi špetka jmění, ubyla hrsť blaha, pýchou jsem se přioděla, pokutou jsem naha,

čelo moje jako z ledu, hruď však ohněm dýchá, ach, proč srdce mateřina přijala se pýcha?

Lačněla jsem jeho panstva, Bůh mne trestal za to, tady leží, tady dřímá chlouba má, mé zlato.

Přála jsem si, bych s ním jednou na kočáře jela, dal mně Pánbůh vrchovatě, čemu jsem kdys chtěla –

už s ním jedu – s velkým pánem – prvně, naposledy, smutný je a neveselý, chladný, tichý, bledý.

Na klíně mně leží, dřímá, vínek na svém čele – ach, juž více neostavím zármutku a žele!

Nedbá šatů, nedbá dárků, nedbá milých hraček, nedbá všeho, navždy usnul ten můj jedináček;

netřeba mu kolébavky, juž se neprobudí; shas ohníček černých očí, srdéčko jen studí...

Spí, spí, juž mu konejšivé písně třeba není, spí,“ a matka kolébavky slova v jiná mění:

„Letí žalosť, v srdce letí, lítosť šumí z každé sněti, smutno kolem všecko; ach, Tománku, malý synu,

probuď se mi, nežli zhynu, vstaň, mé zlaté potěšení, moje drahé děcko!“ Byla ze vsi na průvodu

všecka živá duše, jenom stará matka s Vítkem byli u Baruše; jinak všecko k chrámu spělo,

zvědavých řad celý, ač kočáry víc než Tomka mnozí sprovázeli, rokovali, hádali se,

co a jak se dálo, a že nejspíš na planetě pacholeti stálo. „Člověk míní, Pánbůh mění,

teď to Bělu mrzí,“ vece jeden; druhý na to: „Trest přichází brzy; nebyl rozum, žádosť byla,

k penězům ji táhlo, pokutou teď páže smrti na srdce jí sáhlo; zpýchala!“ – „Eh, nechte řečí,“

třetí zas... V tu dobu stály vozy; lid se tlačil k maličkému hrobu. Do hrobu když Tomka kladli,

padla matka želem – dítky malou píseň pěly s panem učitelem, pěly jako skřivánkové

z jara, když se budí, srdéčka se bázní třásla v outlé jejich hrudi. „Spi, bratříčku, dřímej

s usmívavým líčkem, dítkem byl jsi, nyní budeš andělíčkem. Třeba ti zde ručka

uvadla a stydla, v nebi budeš míti zlatoperá křídla. –“ Máti vzkřikla; ulekli se,

semo tamo spěli, dívky k tetkám, hoši přímo k panu učiteli; pan učitel kolem dětí

vije staré páže, zpěv výkřikem přetrhnutý domlouváním váže. „Třeba lesk tvých očí

skanul rosou ranou, na nebi ti znova hvězdičky v nich vzplanou. Nechať z ústek malých

zpěv k nám nezavane, v nebi se z nich zase růžné poupě stane. Nač ti třeba statku,

nač ti třeba chaty, budeš Pánubohu zpívať: „Svatý, svatý!“ Rakvičku pan páter kropil,

svatá říkal slova, Běla, Vojtěch bědovali, páter kropil znova; otec dítko v růvek skládal –

zadunělo temně, první hrstku hlíny hodil: „Buď ti lehká země!“ Matka druhou hrstku béře –

s pláčem nazpět vrhá: „Ne, ne – nelze! na sto kusů srdce mi se trhá; nechci, by z mé ruky tolik

prsti ve hrob kleslo, co by ptáče ve zobáčku na hnízdo si neslo. Ne, ne, já ti nepřitížím

ani zrnkem hlíny, ani lístkem toho proutku drobné rozmariny. S Pánembohem, dítě! – dítě...“

u hlav růvku stená – ještě kousek rakve zříti – ach, juž zahalena. – Když i doktor přiblíživ se

špetku hodil mlčky, skláněly se za Tomíkem malých dětí krčky, na nich řada, vrhly věnce,

matku zašly stíny – a juž v hrůbku více květů nežli bylo hlíny. Doříkáno, domodleno

zbožné slovo kněží, Běla posud parůveček objímá a něží; Vojtěch podál tiskne hlavu

dlaní v tichém pláči, lid jde domů – hle, teď kněžna ještě k růvku kráčí. Helénku jí chůva nese,

lokaj podál za ní nese věnec se stuhami, na nich vyšívání, červené a bílé byly

se zlatými slovy, poslední byl dárek Hély bratru Tománkovi. – K hlavě růvku položila

věnec kněžna paní, „Da, da!“ při tom žvatlalo si dítko bez ustání, „da, da!“ Běla zvedla oči

v bohatém slz znoji, hle, Helénka stále hledí k hodné kojné svojí, poznala ji. „Da, da!“ volá,

vztahuje k ní ruce... duha vstala v oku Běly, duha její muce, bezvolně se pousmála,

zase hlavu shýbá a tu malou ručku dítka slzou skrápí, líbá. Vzdychla z hloubí, vzdychla zase,

na Helénku zírá: „Chcete těšiť, dítko, paní, víte, jak jsem sirá; Bůh vám zaplať! Bylo by mně

jinak těchou sporou; leč mé srdce zavaleno černých strastí horou; na mé cestě samé ostí,

samé laty rudé, bude mně tu potud pláče, pokud mne tu bude; hošíka jsem zanedbala,

Bůh mne trestal za to – co si člověk hříchem koupí, věčně věkův klato! Hle, vy svoje dítko máte,

já ho nemám více! –“ a na čerstvou hlínu růvku kladla svadlé líce. „Nežalujte, milá Bělo,“

kněžna těšila ji, „žádný neví, co mu žití ve svém klínu tají; utište se, život lidský

pln je různé vady, žalosť chodí o berličkách nejen zde, leč všady, nevybírá, nesmlouvá se

na moři ni poli, stýrá, kdo jí v cestu vkročí, ať je kdo je koli, vzmužte se přec; uschla jste mi

za kratičkou dobu, jako třešně nejkrásnější od vrabčího zobu; Bůh tak chtěl, vždyť ještě jedno

dítko vlastním zvete, Helénka je, navštivte ji, kdykoli jen chcete, potěšte se, přijďte, drahá,

v smutku k nám vždy spěšte, náhradu než Pánbůh pošle, s Helénkou se těšte. Nebědujte, pověsť praví,

zle že dítko zkusí, po smrti když slzy matky všecky sbírať musí. Sbírá-li váš Tomek všecek

žal, jenž vás tu děsí, sotva chudák dnem a nocí v práci odpočne si; když si druhé dítky hrají

nebo chválí Boha, v křemen vašich cest se ryje outlá jeho noha. Tak dí pověsť; nechte toho,

Pánbůh ví, co dělá, přemozte se!“ – „Ach, jak mohu?“ Běla pověděla. – „Přijďte častěj na návštěvu,

vám-li zasteskne se!“ Zatím Vojtěch k doktorovi srdce svoje nese, radí se sním o Barušce,

další prosí rady. – Po průvodu. Němý, teskný mír zavládnul všady...