Doktor mlčel, nechtěl ani k Běle očí vznésti – Běla stále těšila se; do údolí vjeli,
do cesty jim hora stoupla, vísky neviděli. „Ó, však ona objeví se tam u lesa kraje,“
usmála se Běla, „znám ji, vždy tak se mnou hraje. Ustup, horo, horo milá, v májové nechť vnadě,
stojíš srdci mateřskému tuho na závadě; nelze oku přes jedliny větevnaté moře,
ustup! Nemáš dosti místa vedle na prostoře? nemáš-li ho v pravo dosti, nemáš-li ho v levo?
proč mně cestu zaskakuje tvoje štíhlé dřevo? Ustup, ustup stranou ruče, sice lehneš trupem:
koní nohou okřídlenou hruď i plec ti zdupem, věř mně!“ – Stichla. – „U nás zvoní, co to? v takou dobu?
Poledne? To ne! nejspíše nesen někdo k hrobu z vísky bude přifařené“ - doktor se jaks lekl; –
„nevím, kdo by u nás umřel, bylť by Vojtěch řekl – no, Pánbůh mu odpusť hříchy, svět mu spadl s ramen,
světlo věčné ať mu svítí až na věky amen!“ – – Doktor sivou sklonil hlavu, „amen“ šeptal s Bělou,
otřel, aby neviděla, brvu uslzelou – a pak vzdechl. – „Těžko-li vám, proč jedete, pane?“
„Z povinnosti!“ z doktorových retů tiše vane. „Kdo pak stůně na vesnici?“ „Dva: dítě a žena!“
„Těžce?“ – „Těžce!“ – „Nakažlivou? jak jsem ustrašena!“ – „Nákaz ve vsi právě není, jarního však času
jevívá se nenadále jako námel v klasu; zápal hlavy, zánět plící léčiti mi tady
těžko! Bůh-li nepomůže, nevím dále rady. Chudák, hezoučké to dítě, žena dřív tak statná...“
„A což není pomoc vaše pranic více platna?“ „Ne! – „Můj Bože, nač v tom světě tolik dravých běsů?
chudák žena, chudák dítě, já se celá třesu!“ – „Věřím, máte dítko také, vše je v Boží vůli!“ –
Běle řeč ta rozlomila srdce zrovna v půli, ale ruče těšila se: „Při slabých se líhne
nemoc v jaře, viďte, Tomka, toho nezastihne? Masíčko má jako řemen...“ „O tom Pánbůh soudí!“
Běla vzdechla: „Kde pro Pána vaše řeč dnes bloudí? Dřív jste těšil neustále, dnes mi srdce rvete,
zplakala bych, nevědouci, že můj Tomek kvete; zlekal jste mne věru tuze, zle mi srdce buší,
škoda, že Bůh nedal křídel mateřině duši!“ „Snad i to je dobře, Bělo!“ „Pro Boha, co díte?“
„Utište se, Tomek churav, nyní všecko víte!“ „Tomek churav?! Spasiteli!“ křikla Běla v žase.
„Helénka též churavěla a je zdráva zase; u dětí to jinak není!“ „Ne, ne! Lžete, lžete,
klamete! Ó, věčný Bože, co se stalo? rcete! Jeďte, jeďte, potrhejte oba panské koně,
nahradím, nechť pole zase prodám po záhoně – jeďte! jeďte!“ – Hořekuje, strach ji jal a dusí –
z vozu chce: „Tou pěšinkou zde o kus nadběhnu si!“ Ale doktor mírní, těší, brání svojí rukou.
„Nekvapte, víc zachvácena zlou budete mukou. Chcete dítě vystrašiti, rušiti je v spánku?
Bože, vždyť jsme za okamžik u vašeho stánku!“ Ale Běla: „Pusťte, Pusťte! Pryč! Jste všickni lháři,
lež a pravda ustavičně v srdci se vám sváří; listím srdce obsypal jste matce, květ jste sronil –
Kriste! toho umíráčku! Tomkovi snad zvonil. Pusťte, zšílím – nedržte mne“ – kočím nazpět trhla –
stanul vůz, a Běla skokem s kočáru se vrhla, jako srna poraněná přes močály kluše –
doktor „popil!“ vozku nutí ve zlověstné tuše. Prosta dechu, vysílena k chalupě se stáčí,
v síň vrazila: „Věčný Bože!“ všecko tone v pláči. – Nikdo z lidí nevítá jí – Vojtěch dlaně v líci,
jako dítě štká a kvílí v koutě na lavici. Stará matka u postele, hlavu na pelesti,
běduje a hořekuje: „Přestal jsi nám kvésti!“ V síně rohu z kalendáře Vítek listy ruje,
a Baruška na komoře křičí, hořekuje. Běla s křikem k lůžku běží, strnulá a bledá:
„Spíš Tománku? já jsem máma, pojď!“ a dítě zvedá, k srdci klade, na rty líbá – ta tam ruček vláda –
mrtvy, chladny! – V děsném křiku Běla na zem padá. Padla jako u potoka jíva podseknutá,
ruce jako nalomeny, ňadra jako dutá; v mdlobách leží, dítě k ňadru tiskne křečovitě.
Vítek pláče, na babiččin klín se vzpíná hbitě: „Tam, tam, bába,“ volá, táhne, k přístěnku se plouží,
hlavnička kde matku jeho potírá a souží. Babička jej stranou staví: „Vodu,“ volá, „vodu!“
Vojtěch k ženě jedním skokem: „Běda mému rodu! Ženo, Bělo, pamatuj se –“ a juž u ní klečí:
jako led jsou skráně ženy, rty i ruce v křeči; v loktech hoch jak přikovaný – suchý odnož trsu –
prost vší vlády hlavu kloní ku matčině prsu. – Marná pomoc – zmatek v síni – lid zvědavý venku –
zle Baruška stená, volá: „Shořím!“ ve přístěnku. Horečka jí v spáncích sedí, zimnice ta krutá –
Běla vadne jako šalvěj srpem podseknutá.
Cookies on Poetry Cove