BĚLA (XVII.)

Když hoch odjel, Běla v zámku sotva stichlá zase náhlou bouří o Tomíka velmi ulekla se;

leč, když přešlo, pomyslila: „Teď jsou dávno v síni,“ dokládajíc: „Taký kočár je přec dobrodiní.“

Netušila, ráda byla, odměna je hojna, Helénka však víc a více byla nepokojna;

budila se u výkřiku, sotva v spánek padla, málo pila, když ji Běla v úkoj k prsu kladla,

byla hněvna ustavičně. Doktor plný vření vše Bělině přičítal jen zlému rozčilení;

litoval jí, vyprosil jí, domů návrat blízký, by netrpěl zdatný rozkvět panské ratolístky.

Nepospal; hned ráno vešel truchliv k paní kněžně, co zlého se přihodilo, vypravoval běžně;

ulekla se, kníže také: „Odhodlání kvapí, Běla musí domů, dřív než hoška smrť jí lapí;

připravte ji, dáme všecko, kojiť nelze více...“ Smuten na to vešel doktor k Běle do světnice.

Sdílně ptal se, kterak spala, jak se vůbec daří, ustavičně stranou hleděl bledou svojí tváří;

ba, měl skoro vlhké oči, v čele samé rýhy, a co mluvil, mluvil jako z bolesti a z tíhy.

Pojal tiše ruku Běly, ta se celá chvěla, tak ho ještě ve své síni nikdy neviděla.

„Je vám něco?“ tázala se, on pak: „Mnoho není, u starce a u dítěte přes noc vše se mění.

Snad to nějak přestojíme, jenom sílu, sílu!“ – ale zas jak nalomena klesla hlava v týlu.

Mluviť chtěl a mlčeť zase – „Pro Ježíše – rcete!“ zase Běla, „od Helénky snad mne poslať chcete?

Horší se, ne? stůně tuze? Svrchovaný Pane, zachraň ji!“ a hojná krůpěj s černých očí kane.

„Utište se,“ doktor na to vybledlýma rtoma, „zlepší se!“ a k sobě dodal: „Ale u vás doma,

u vás doma, přeubohá...“ Běla neslyšela, jenom dále o Helénce soud slyšeti chtěla:

nevěděla, přenešťastná, že juž anděl smrti poupě srdci nejvzácnější dechem hrůzy drtí...

„Půjdete juž dneska domů,“ mluví doktor, „Bělo, s panským dítkem se to v zdraví jaksi hatiť chtělo;

pomíjelo valně prsu, proto páni chvatem pěstounku dřív zamluvenou zavolali drátem.

Přijde záhy, kněžna přeje, bychom hned tu chvíli nepokojnou mladou kněžnu prsu odstavili.“ –

„Kdy? snad dneska? Bože milý, proč pak tolik kvapu?“ – „Tak chtí páni, k vůli klidu!“ – „Ach juž tedy chápu!

Půjdu tedy, a přec myslím, že to pravda není, bych se s dítkem rozloučila – tak se člověk mění!

Těší se, a když má jíti, zas ho bolesť mrví, snad se hůře loučiť budu s ní, než s vlastní krví.

Častěj ji snad uzřím přece?“ – „Zprvu ne, pak ano; v takém dítku probouzí se též jakési ráno,

poznávať, i po návyku v prvé lokty pílí, musí dříve zapomněti na vás delší chvíli;

pozděj!“ – „Pozděj na návštěvu tedy přijíť mohu? nuže, pak jsem zase šťastna! Chvála Pánubohu,

že jsem šla, když jednal jste mne, hoch můj bude růsti v plném štěstí, však pan kníže mi ho neopustí;

dám si na něm záležeti, chci ho šatiť zdobně, byl-li dřív jak ze škatulky, bude dvojnásobně;

Bože, jak mi srdce skáče, jak se těším na to, až princezně tykať bude to mé drahé zlato, –

děti, Bože, co pak vědí, co se komu sluší? samá radosť odnese mi ještě z těla duši.

Což to závisť vyburcuje všech v dědině lidí – ach, mé oči jako ve snu všecko napřed vidí,

Tomek sestřičce své panské hanby neučiní... ale pro Bůh, vzácný pane, co vám čelo stíní?“ –

„Nic, nic, Bělo, přejde všecko, teď však, pomoc není, chystejte se, krátké budiž vaše rozloučení.“

Zaplakala Běla hořce v zámku při odchodu, myslilať, že dítko kněžny jejího je rodu.

„Nezapomeň na mne, dítě,“ prostým slovem ždála, naposled když nad kolébkou Helénčinou stála,

„nezapomeň na Tománka, bratříčkem on prve bez žehrání postoupil ti bílý květ mé krve;

barvínkem ať stále bují v duši tvé má slova – jako já tě nikdo více v světě nepochová;

u mne jsi se z poupátečka v kvítek rozvinula...“ Oči se jí zalívaly, ňadra se jí dmula.

Kněžnu v duchu těšilo to, rád byl také kníže, že, co v Bělu důvěřili, k dítku ji též víže.

Odměnili přebohatě, chudák, ona neví, že tím strastem čekajícím na ni neuleví;

líbala jim štědré ruce, posud bez útrapy, ale doma peřily se žalu kalné slapy.

Vposled ruce dali páni, ona slzy roní, na voze juž při kočáře řehce zápřež koní.

Místo vaku kupí se tam velké truhly šatu, a v záňadří skrývá Běla plná tři sta platu;

hojnosť všeho s sebou veze a juž k vozu kráčí, ohlíží se, Helénčino okno hledá v pláči.

Zastřeno je, nevidí ji, smutně sobě vzdychá, kolem nikdo nepotěší, všecko trvá zticha;

chasa mlčky s ní se loučí jako zaražena, a jen v taji šepce sobě: „Přeubohá žena!...“

S doktorem však kníže ještě mluví blíže schodů: „Buďte vy jí těšitelem smutném při odchodu,

snad Tomíka při životu stihne ještě přece,“ ale doktor: „Stěží, stěží!“ přitlumeně vece.

„Teď že se to přihodilo, nejvíc potírá mě, také mé se duše tímto dotklo Boží rámě.

Nutil jsem ji, přemlouval ji – kdo tenkráte tušil, že by moji zlatou setbu lítý buřan zrušil;

cítím s ní, jsem také z chaty, vím, co v nich je skryto; zlato citu u nás zhusta v prosté hrudi vryto:

věřila mně, osud klamal, pouze mně dá vinu, teď se těší, zoufať bude, láť mně za hodinu.“ –

„Nuž, tak prosím, sprovoďte ji, připravte ji krátko!“ – „Půjdu tedy!“ a juž zvedá nohu na stupátko.

„Chcete se mnou?“ Běla ptá se. „Ano, moje milá!“ – „Ach můj Bože, což bych sama domů netrefila?

Jste tak bled a churav také, jen se roztřesete!“ – „Chci, mám na vsi pacienta!“ – „Tak? když tedy chcete,

pojedeme spolu!“ – Vsedli. „Na, na!“ kočí zase. – Jeli, všude boží země krásou oděla se;

po dešti vše sebralo se, setba pěkně mládla, voda stála jenom v rýhách ostřejšího rádla;

všecko vlahou opěknělo, čáp měl v lukách zvídky, z lip pěnkala pěnkavice jarní průpovídky;

polní potok vedle cesty prohluboval stružku, holičky juž zasedaly na květovém lůžku,

květy luhu rozdávala Vesna rukou plnou, berušky se v nebi pásly s vytříbenou vlnou;

krásno všude. Šťastná Běla zřela kolem všady, koně vpřed – zpět utíkaly zkvetlých stromů řady.

Slunce cestu vyzlatilo plápolavým šlehem, z prachu jiskry vylétaly klusným ořů během.

Hovořila cestou Běla: „Jedem sice hbitě, mně však zvolna! Jak se těším na své zlaté dítě;

než tam budem, mnoho ještě moje srdce zkusí, jenom ať mé ruce potom Tomka neudusí!“ –

Cvalem koně zařičeli, vběhli na návrší, s lesklé báně rodné vísky vstříc jim oslon prší.

Běla vzkřikla: „Vidíte tam naši ves? já zřela, hle! věž, hřbitov, rozložité lípy u kostela;

jak se všecko na mne směje po tak drahné době; vesničané přec jen lépe rozumějí sobě –

A tam, vizte, naše chata, naše, naše zcela! no, takové překvapení sotva někdy měla

jako dnes. – Zda tuší asi její stěny snědé, že jim stará hospodyně z města domů jede.

Ti se leknou! Divná věru náhody je stezka: před včírem byl Tomík u mne, a já doma dneska –

ach, to bude uvítání! synka budu chovať, týdně jednou zamýšlím ho Bohu obětovať;

svatý obraz upevníme na prostřední lípu, by mu do škol Pánbůh hojnosť síly dal a vtipu –

a ten tolar dvoulážový s křížkem v jedné straně na hrdlo dám zavěsiti nejsvětější Panně,

že mne v návrat zachránila ve zdraví a štěstí.“