BĚLA (XVI.)

Na přímluvu lékařovu sluhům kněžna velí, doktor nutil k popílení bez odkladu jeli;

a když chlapec s mužem na to vedeni jsou k Běle, usmála se, zveselila, konec bylo žele:

poznala, že chorou myslí všechen cit byl mámen, hned s ní strach a lítosť spadly jako dvojí kámen. –

Jako broskev plnou šťávy v listů kyprém krovu, tak pohoda vypěstila postať hošíkovu:

očka jeho jen se smála, radosť sedla v líčku, místo kůstek samé důlky byly u kotníčků;

kde se ručky, kde se nožky jeho přehýbaly, jako stužkou převázány dělily se svaly;

v tuhosť jejich ani prsty nechtěly se nořiť, ani bídy měsíc by jich nedovedl zmořiť.

Také Vojtěch rozložil se doubcem při podletí, oheň sálal z jasných očí, zdraví z temné pleti.

Což se Běla radovala! Doktor usmíval se: „No, vidíte, z Tomíka juž skoro Tomeš stal se.

Teď snad přece udusíte každou bolesť divou; nemyslil jsem, že jste, Bělo, také pověrčivou!“ –

„Nebudu víc!“ – „No, to doufám, kam pak by to vedlo, jeť pověra, jak se říká, satanovo sedlo,

do toho kdo usedne si, rázem v chmury kvapí, kde mu hrůza v chabé srdce ostré zatne tlapy.

Nedbejte jí! Snad v mých slovech pravdy aspoň trochu. Potěšte se! Což nepůjdeš k matce, statný hochu?“

Tomek zprvu bál se matky, nechtěl otci z klína, ale dárkem dítko záhy bázně zapomíná,

za oplatky cukrované vztáhlo k matce ruku, a pak doktor: „Už tě máme, aha, švarný kluku!

umíš chodiť?“ – „Umí dobře!“ Vojtěch rychle vece. „Nuže pojď si pro dáreček, pochlub se nám přece,

vidíš?“ – a juž lesklý peníz nad čelo dal lysé, hošek ručky natahuje, k němu batolí se;

ale matka opatrně k jetí útulnému úzkostlivě ruce vztáhla zrovna proti němu:

zachytla ho dřív, než doktor k dárku snížil paží, líbá jej, ač více sebe nežli dítě blaží. –

Vraceli se Vojtěch s Tomkem, oba v pěkné míře, čeho otec toužil, nesl domů na papíře

všecko řádně podepsáno, vedle pečeť sporá, žena zdráva, co chtěl více? šťasten vyjel z dvora;

posud ještě sotva věřil, že mu žena milá statek dříve pověřený na vždy vykoupila;

za měsíců deset pouze vzrosť jim život nový, a co má, lze odkázati právem Tomíkovi.

Odjel hojně obdarován jako vždy i dneska, nebe bylo prosto mraků, cesta byla hezka;

znenáhla však od západu mrákavy se vznesly, v polokrytý jejich kočár těžké kapky klesly.

„Jen ať bouře blížící se nestihne nás hůře,“ praví Vojtěch ke kočímu, „jde mi o mé kuře;

vědělť jsem to včera hnedky, že se změní časy, záplava se ukázala, v sivé přešla řasy,

pak se znova objevila, dým jen nízko sbíhal, do beránků roztroušených červánek si líhal.“

Při tom Tomka do pokrývky opatrně halil, chmurné nebe dvojnásobně černější mrak zkalil;

dusno bylo. – „Myslil jsem si, že nás bouře stihne,“ vece kočí. – „Bodejť,“ dí zas Vojtěch, „už se líhne;

vidíte ty zčepejřené vejry na obloze, zlá se bouřka valně blíží v olověném voze.

Tamo hleďte, jak se množí na nebi ty hrady, v jejich zdech už děsná vřava žhavé líhne hady;

popilme si!“ – Popílili, déšť se z konví vrže, neujeli černým mrakům, přišli do průtrže;

úzká cesta jako z těsta – kočár stenal v kolu – všude plno rýh a vody, výmolů a dolů,

po nápravy vůz se boří bahnem pokryt celý, zrovna jako tenkrát bylo, pro Bělu když jeli,

ba snad hůře. Vázli – stáli – kočár v strouze kosé, kočí nutí koně, trhli – kolo zlámalo se,

vůz se kloní, kočí kleje, frká kůň, hoch pláče, Vojtěch celý ulekaný s dítkem dolů skáče;

spadl – vozu zachytil se, ruka se mu chvěla, na odkrápku hošek padnul levou stranou čela, –

vzkřikl! Vojtěch chlácholí ho, před lijákem chrání, ale hošek malou ručkou vždy se chytá skrání.

Koňům nelze vpřed ni zpátky, kočár v bahně leží, kočí odpřáh’ – k městu klusá, Vojtěch ke vsi běží.

Čekali ho, zmokl zcela ukrývaje dítě, nezůstalo na nich suché ani jedné nitě;

k tomu Tomek ustavičně ručky zvedal k hlavě, srdéčko se žalem třáslo, plakal usedavě.

Převlekli ho, ošetřili, stesk se řinul z retu, „máma“ křičel ustavičně volaje svou tetu.

K Vítkovi chtěl, nestišil se, tvářičky mu zbledly, Baruška i Vojtěch s matkou zmateně si vedli:

„Co mu schází, Bože, Bože, hlavička je chora, jak se venku trochu stiší, sběhnem pro doktora.“ –

„Půjdu sama,“ sestra vece, „půjdu bez odkladu, sem-li ho však nepřivedu, dá nám aspoň radu,

půjdu.“ – Rychle oblekla se, nebála se noci. „Nechvať se jen, neběž!“ – „Musím, však jsem v Boží moci!“ –

Zlá zkušená v noci byla na chalupě s Tomkem, babička i Vojtěch stále pobíhali domkem;

obkládali malé čelo, svlažovali ústa, ale marně, horkosť stále víc a více vzrůstá;

Vojtěch jako omráčený, matka jako skřehlá, Vojtěch oka nezamhouřil, matka neulehla;

nemohli se dočkať z města Barušky v zlé muce, matka hlavou zalomila, Vojtěch spínal ruce.

Lék domácí nevzpomáhal, křičelť hoch vždy více, – o půl noci vstoupil teprv doktor do světnice.

Baruška jak vysílena na lavici klesla, že ni s Bělou nemluvila, těžce v srdci nesla;

doktor nechtěl. „Zničíte ji,“ pravil, „vždyť ji znáte, což myslíte, že hned Tomka svého pochováte?

Ohledám ho, jedu hnedka, sedněte si ke mně, jsme tam brzy, vždyť to není tak velký kus země.“

Tak Baruška uposlechla, byla zase ticha, aniž cekla, že jí chvatem v prsou jaksi píchá;

na Tomíka pouze dbala, na to dítě pěkné, byla celá nedočkavá, co as doktor řekne. –

Ten sáh’ dítku na hlavičku, ručku pojal v ruku, sklonil hlavu na srdíčko, čítal rychlosť zvuku;

dal si všecko vyprávěti a pak při kahánku prohledl si znova ještě náraz outlých spánků. –

Temná skvrna, místo zpuchlo; doktor dlouho mešká: „Náhoda to přenešťastná, rána velmi těžká;

nezdá se, však v zlém je místě, nedbalosť těch vozků zlé přinesla Tomíkovi zapálení mozku.

Učiníme vše, co v moci lidské, snad se zléčí, ale hošek nevyváznul ještě z nebezpečí;

vše, co radím, učiníte, stále při něm bděte, ostatně těch dnův už Bělu domů dostanete.

Zítra záhy jsem tu zase, buďte jenom dbalí, abyste i Bělu ještě na smrť nezlekali,

pošlu vám ji, líp, bude-li sama doma skorem. Bůh vás potěš!“ Šel, a Vojtěch kráčel za doktorem,

sprovodil ho ke kočáru, k ruce se mu sklání – hřmotem povoz v noc se ztrácel, Vojtěch v bědování. –