Ustrašena, vyděšena doždála se zory, údy byly jako z kovu, skráně jako z kory;
na víčka těch jasných očí těžká žalosť sedla, tvář dřív jako malovaná zmrtvěla jí, zbledla.
Bědovala, žalostila: „Znamení Bůh jistě poslal duši utýrané dnes na tomto místě:
smrtihlavu poslal ke mně z výstrah věčné tůně – jistě Tomek bez pomoci doma na smrť stůně,
jistě! Ale vždyť by záhy věděti mi dali – netrestej mne jeho smrtí, ty nebeský králi,
netrestej mne!“ Modlila se, bleda, smutna, chora. Helénka též nepokojna; sběhli pro doktora,
doktor přišel, polekal se, hned byl ku pomoci, dověděl se, domyslil se, co se stalo v noci,
proč žal Běle náhle s tváří strhal všecky růže; vrtěl hlavou, vzdech’ a pravil: „Zde lék nepomůže.
Trpíte, leč bez příčiny, blud a klam je všaký, nemoci jen uhoníte, a Helénce taky;
kdyby bylo pěstitelky, hned bych radil k tomu, byste dítko odstavila a šla s Bohem domů;
leč té dosud v zámku není – dosti mne to mrzí – panujte přec mysli, Bělo, vždyť půjdete brzy!
Smrtihlav vás děsiť může! prvně-li jste zřela? proč pak jste jen osvětlený pokoj otevřela?
Líp, kdybyste byla spala! jak vás také srážka s noční můrou domů vedla a hned na Tomáška?!
Pro ho s každým srovnáváte, s kým se rovnať nedá, zkuste toho, zda kdos v kraji rovného mu shledá!
Kladete ho v horké mysli vedle mrtvých dětí, a máte hned známkou Boží, když k vám motýl sletí;
taký Bakchus plný síly, jako hoch váš zdravý, ani za pět roků v kraj náš hned se nevypraví:
juž ho brzy obejmete, v týdnu snad jste svoji, však teď pevně opřete se všemu nepokoji.
Zamyslete věci také pěkně, zaspěte je, nevěste hned srdce na vše, co se kolem děje;
rozumem se řiďte zprvu, pak teprva citem, jinak pro vás všude ostí v žití pospolitém.
Přemozte se kněžně k vůli! kdybych to byl věděl, jinou bych si, milá Bělo, obstarať byl hleděl.
Lásky, klidu nutno všemu, hle, ubohé dítě, hle, Helénka trpí s vámi, ukojte ji hbitě,
ukojte ji dobrou myslí, září jasných očí – hleďte, jak se usmívavě zase po vás točí;
přinesla vám také štěstí, a vy za to všecko v tůň svých žalů potápíte ubohé to děcko.
Jak pak, kdyby toto mřelo? – Smrť, ta běží plaše – myslíte, že srdce kněžny tvrdší je než vaše?
Láska matky stejna všudy, v radosti i bolu, dítko neví, u jakého matka sedí stolu,
jemu jedno, k té se tulí, jež je k prsu vila, kdyby kněžna kojiť mohla, jak by ráda byla!
Na jejím jste nyní místě, kdyby všecko znala, hůře by, než vy snad, Bělo, strachem zaplakala. –
Hle, Helénka, jak je krásna a jak k vám se tulí, myslete, že Tomek je to, jemu čiňte k vůli!“
Běla z hloubky srdce vzdychla, dítě přivila si, a dvě velké, jasné slzy skanuly jí s řasy.
„Přičiním se!“ tiše děla. „Já také, má zlatá,“ zase doktor, „z mého slibu vaše nyní chata;
vše jsem konal z vůle vaší, dál co činiť, rcete?“ „Pošlete mi pro Tomáška, shojiť-li mne chcete!“
„Inu, Bože, tedy ano, sama přesvědčte se, zda skořápka vašich řečí jádro v sobě nese.“
Cookies on Poetry Cove