Vráží doktor do světnice, těší, křísí, léčí, údy tře a nařizuje: „Věnujte jí péči,
opatrně na podušky budiž uložena, zotaví se, doufám jistě – přeubohá žena! –
Zotaví se, klidu třeba, krev pomalu taje, hleďte, bělmo zachvělo se víček u pokraje.“ –
Běla zvolna jako ze skla otevřela zraky, upřela je na Vojtěcha, na doktora taky;
přibírala síly, smyslu, ret zas růží puká, doktora však odpuzuje její slabá ruka;
tvář se chvěje, čelo mračí, hněvivými slovy, žalostivě vyčítavě laje doktorovi:
„Pryč, vy lháři!“ a zas oko rudým ohněm plane: „zde, zde vaše –“ z ňader bere – „stovky malované.
Dítko jste mi odkoupili, dejte mi je zpátky! Ach, však mi ho nenahradí všecky vaše statky!
Vraťte mi je do života, vzkřiste mi je, vzkřiste! Ach, mně hoře, ach, mně běda, pomoz, Jezu Kriste!
Dala jsem je za peníze, za kravku a pole, proč jsem raděj neuhnětla svojí ruky holé;
dolehla mne pomsta Páně, trestem se mi stalo!“... a zas žalem usedavě všecko zaplakalo.
Chudák Běla z jedné v druhou přecházela mdlobu: „K oltáři jsem s Tomkem chtěla, zatím půjdu k hrobu!
Ach, Vojtěše, Bůh nás trestal, běda, milá matko, mrtvo, mrtvo, navždy mrtvo naše jezulátko!
Navždy mrtvo! Jezu Kriste, nemůž pravdou býti, aby v máji nejkrásnější mráz pokosil kvítí;
viď, Baruško, že jen dřímá? Viď?“ – – a kolem hledí. Nevidí jí. „Kde je naše Baruška? kde sedí?“ –
„Nemocna je,“ Vojtěch sdílně, „pan doktor k ní chodí; druhý den už plachou myslí v přízracích se brodí...“
„A proč trpí?“ – Pro nás, s námi! Od předvčíra chora, v lijáku že bosou nohou spěla pro doktora;
schvátila se, uhonila, strachy nepospala, ve dne v noci víc než o své o naše se brala;
když se lékař rozpakoval, zoufale si vedla, netušilť juž chlapečkovi, děsila se, bledla,
mrákoty ji obcházely stále víc a více – lékař jinam přikázal ji dáti ze světnice;
teď tam leží! Ach pak doktor se vším je nám radou...“ leč Běliny ruce v pláči na čelo se kladou:
„Já nešťastná! Hle, co z mého hříchu nyní kvete, černá žalosť bílá vlákna na rubáš nám plete!...
Ach mé dítě, zlaté dítě,“ usedavě lkala, siná ústa celovala, chladné ručky hřála.
„Tomo, Tomku, Tomíčku můj, mně se hlava točí, jenom jednou dej mi hleděť v sokolí své oči,
jenom jednou, než nás oba, hrobař ve hrob skryje, oviň tu svou plnou ručku okolo mé šíje,
jednou ještě vynes radosť z temné ňader hloubky, polib mne svým rudým rtíkem, směj se, ukaž zoubky;
ach, jen jednou v přivítanou odhodlej se říci táta, máma – ještě jednou přejdi přes světnici –
ještě jednou! – Marně volám, nemáš v nožkách vláhy, ani v líčku, ani v očku – Tománku můj drahý!“ –
A tak Běla naříkala, tak jí strašno bylo, že by bylo bědování kámen obměkčilo;
by sám doktor odcházeje skoro také plakal: „Zle, že jsem tak měkkou duši z domu v zámek lákal.“
Těšili, seč byli všichni; – Běly živou mocí nelze dostať od hošíka, – nespali té noci,
při hromnici modlili se plačky polohlasem. Vítek spal, jen ze přístěnku křikla chorá časem;
matka vždy ji obsloužila, bylať bez vědomí, Běla s mužem nad synáčkem bílé ruce lomí.
Cookies on Poetry Cove