BĚLA (XIV.)

Byla sama. Sivým křídlem noc se k zemi nesla, v nebi hvězdy vybíhaly jako včely z česla;

měsíc plný jako v zlatě tekutém se koupal, po oblacích rozvlněných vážně vzhůru vstoupal.

Dítko nespí, z prsu Běly pouze neklid ssaje, Běla chodí po pokoji, písní uspává je:

hajej, hajej! – Nechce spáti, sem tam klade hlávku, a zas Běla konejšivou zpívá kolébavku:

„Hajá, pupu, zlaté dítě, večer peruť zvedá, štíhlý chřástal k odpočinku v luhu místo hledá;

křehce volá: Je to v právu? bouř jde po horách, a mě sekat trávu, trávu – strach mám – strach, strach, strach!

Hajá, pupu, hajá, hajá, v sadě tichne mlází, z dálky drobný peníz zvuku křepelka ti hází;

slyšíš, kterak zvučí v šeru? vánek vše ti snes’: ber, ber, ber, ber! Věru, věru! Pět peněz – pět! Pět peněz!

Hajá, pupu, hajá, hajá, vše juž kolem dřímá, mladé křoví v spánku šepce, lípa hlavou klímá;

z jasmínu ti prozpěvuje slavík, milý pták: Sník, sník! Viď, viď! Tu je, tu je! Spi, spi, spi, spi – tak!“

Skonejšila Běla dítko ptačích zvuků zněním, sama však se prosta spánku nese jiným sněním;

pohřeb nijak z hlavy nechce, všecka smutna sedí, srdce v dumách, černé oči oknem na park hledí:

„Přenešťastná paní stará, jakou noc as ta má? posud s dcerkou těšila se, dnes ponejprv sama;

jak si pyšně s dítkem vedla, jako ode stavu, a teď anděl smrti rázem sťal té pýše hlavu.

Co as dělá? Pláče, stená, stále slzy trží – doktor věděl, že chudáček dítko nevydrží;

není dobře pyšniti se, ne!“... a Běla vzkřikla, jako by jí ostrá šipka prostřed srdce vnikla.

„Však já též se Tomkem pyšním – netrestej mne, Bože! –“ Vstává, těká po pokoji – padá na své lože.

Horko v hlavě zháralo se, mráz se chopil těla, ustavičně před očima paní starou měla;

nemohla se vymaniti z pomyšlení svého, zase vstala, zavolala: „Bůh mne ochraň zlého!

Netrestej mne, jak tu paní, abych žalem mřela... ach, má hlava! shoří! Bože!...“ okno otevřela.

Jasmínová vůně z parku do síně se hnala, vánek zavál po pokoji, lampa zplápolala,

Běla z okna klonila se, dítě zavzdychalo, neslyšela, netušila, oko k nebi plálo.

Mír se hostil dálným krajem, vnadna přetajemně, kyprou vůní pozdrav nebi nesla krásná země.

Hvězdy zvolna odkvétaly na modravém luhu, nejkrásnější ztrácely se z nebeského kruhu;

všecko se to rozbíhalo blankytavou plání, jitřenka jen pyšněla se skvostem sličných skrání.

Labuť vploula do rybníka, šplounala a stichla, na šeříku probuzena květná větev vzdychla,

jasmín dýchal vonné písně běloskvoucím retem – Bělin cit se přes park nesl v domek za dítětem,

a co slavík děl a zpíval ve listnatém krovu, změnilo se v jejím srdci v touhu po domovu;

ach, že není vlaštovicí, ta jen křídla vzduje, ale ona upoutána smutně hořekuje.

„Kéž bych tebe uviděla, moje drahé dítě, snad by srdce povzneslo se, strach jež lapil v sítě;

kdybych jenom jista byla, že jsi zdrávo doma, zas bych Bohu děkovala klidnějšíma rtoma;

ach, kdy pak tě zlíbám zase k potěše a k štěstí? čtrnáct dní juž, Tomku zlatý, nemám od vás zvěstí!“ –

Hlavu na dlaň položila, v srdci plno broje, s divným zvukem z parku vletlo něco do pokoje.

Vzhůru Běla vyskočila polekána celá, chvějící se rukou rychle okna uzavřela;

viděla to, jak to víří, netopýr snad, Bože! a juž brání Helénčina hedbávného lože!

Však juž zase po světnici třepotně to krouží, na stěnách stín v černé káně šíří se a dlouží;

hle, dva rohy z hrubé hlavy toho stínu trčí, do všech koutů síně lítá, žalostí a vrčí;

třepetá se kolem světla! netopýr to není, dlouhý sosák rozvinuje z hlavy při víření,

úzkým křídlem, podvojeným, Bělu tepe v čelo – osykou se žena třásla, srdce strachem vřelo.

Zas kol světla třepetá se divný zjev – co žádá? – na skle peruť spálil, píská, spadnul, hrbí záda,

znova sžehlá křídla tuží, marně, nelze vzhůru, – vzkřikla Běla, uvidělať přepodivnou můru:

pruhovitě černožlutá u veliké síle, šedou lebku – smrti hlavu – na širokém týle;

zrovna takou zřela tenkrát Běla na příkrovu, když jí otce pokládali do temného rovu;

vzkřikla znova; v popřed očí černý přízrak vstává – Helénka se na kolébce kojné dovolává;

od křiku se probudila, sotva pláče tají – tu noc Běla polekaná těžko uspala ji.