BĚLA (XIII.)

Bylo jaro na vrcholu, v parku stromy kvetly, sedmihlásci v starých lipách nová hnízda pletli;

orlíčky a pantoflíčky, resedy a zvonky, zdobily si při vrcholku květem outlé stonky.

Na odiv sta růží neslo lahodné své vnady, kam se oko zahledělo, krása byla všady,

rybník křovím obroubený v slunci skvěl se celý, labutě dvě podruženě v něm se projížděly;

vlaštovice svěžily v něm perutí svých hrotky, s vršků travin perly pily pěnkavice krotky.

Střízlíčkové probíhali živých plotů šeří, chocholouši tříbili si na kloboučku peří;

mladý motýl v novém plášti pradávného kroje z kukle spěl a z česla oulu včely, první roje;

temná vážka na osině – snad že v noci stydla – sušila si upejpavě síťkovitá křídla.

Pod košatou lipou v rohu u parkové stěny v záhoncích stál květinových altán povýšený;

od podzámčí kolem něho k chrámu prostřed města kaštany jsouc posázena pěkná vedla cesta;

odtud dobře bylo zříti, co se v městě dálo, i to mladé setí vůkol po polích jak stálo.

Májového odpoledne do altánu v sadě doktora a kněze paní pozvala si k radě;

pozděj přišel ještě kníže – všecko bylo venku – pro Bělu šel vposled sluha – vlastně pro Helénku.

Rozprávěli, hovořili při bohatém stole; Běla s dítkem pohlížela do šírého pole,

vše se kolem zelenalo, všecko divným chvatem posypalo Boží slunce perlami a zlatem.

Kypré setí vlnilo se jarně dechem Božím, dujný jih se protahoval plnoostým hložím,

s hojných višní kolem polí květy dolů střásal, skřivan krouže nad osením svoje hymny jásal.

Bělásci dva, rozpustilci, kolotavým letem družili se s plané hruše padajícím květem:

se smrtí se život družil – divná, divná doba – letli, spadli – bílé květy zavály je oba!

Hle, tam louka, parádnice přes noc plna krásy živůtek svůj zelenavý kvítím vyšila si;

outlá jabloň vedle meze ozdobila skráně, potok mile zradovaný v dětské tleskal dlaně,

přes řepku pak jasnožlutou, jetelinu rudou jako v mlze zhlídla Běla svoji vísku chudou.

Vzdechla sobě. – „Nevzdychejte,“ v žertu vece kníže, „známť já věru v jarním čase mladých srdcí tíže;

vaše jho se brzy skončí – za měsíc juž krátký v domek svůj, ne ve můj více, vrátíte se zpátky;

vaším, milá Bělo, všecko, co je vně i venku, bez výkupu, bez poplatku – máte za Helénku;

pode ctí co přislíbeno, pode ctí zde máte, s týden ještě, pak kojenku svoji dochováte. –

Zde je úpis!“ – při tom z ňader vyňal list: „Čísť znáte, s doktorem co umluveno, všecko psáno máte;

ani čárkou nezměněno smlouvy po výsledku – a zde místo na podpisy dožádaných svědků;

pod můj ať se podepíší občané dva zdejší, volte, nad ty najdete-li, Bělo, ctihodnější!“

Při tom lehce na své hosti ukázal. Ti, hrdí, listinu dřív vystavenou jmény svými tvrdí. –

„Hotovo,“ děl kníže, složil, Běle dal: „To skrejte, k ujištění na ouřadě do knih si to dejte,

vše, ať třeba psáno není, poctivě se stane!“... Běle srdce v těle buší, z oka radosť plane.

Líbati chce ruce kněžny, ta však jemně brání, na Helénku usmívá se, hladí Běle skrání;

na to vece: „Mámť vám z mnoha děkovati, milá, dítku jste mne dvojnásobně všude nahradila;

budu toho pamětliva; starosť byla velka, však juž dítko odstavíme, přijdeť pěstitelka;

psali jsme již, přijde brzy, za tři týdny asi... vrátíte se Tomáškovi v nejkrásnější časy,

no, pak syna užijete...“ Běla usmála se, radostí jí krůpěj rosy v dlouhé stála řase;

srdce jen se tetelilo, každá žilka hrála – Helénku si k srdci tiskla, Helénka se smála,

ba i mladá matka její usmála se lehce, Běle dítko odluzuje, ale dítko nechce. –

Na kostele nenadále trhnul zvoník zvonem, z podzámčí se vzhůru vznesla žalosť smutným tónem.

Co se stalo, co to zvoní? Někdo umřel asi, ne-li z mlýnské, tedy jistě z pivovarské chasy!

Tichý pohřeb, jeden zvonek... Kněžna ptá se hbitě: „Kdo to umřel?“ Doktor na to: „Paní staré dítě,

malá dcerka, jedináček nescelených skrání, vědělť jsem to, že se ničím smrti neubrání;

dosti dlouho trápila se – tam jí bude lépe.“ „Ale matka,“ zase farář, „zle si čelo tepe;

naříká si, hořekuje, mní, že vinou byla, dcerušky že zanedbala, že dřív odstavila...“

Při těch slovech nenadále Běla sebou trhla, zima hned, hned horkosť tuhá ve tvář se jí vrhla,

ruce, nohy se jí třásly, prsa se jí chvěla, teskná mysl jedním rázem domů zaletěla;

kolem Tomka zakroužila upomínka tklivá, jak kol hnízda v nebezpečí křepelička sivá.

Dolů k cestě pohleděly Běly siné tváře: rakvičku pan starý drží v loktech na kočáře,

k dcerce svojí zabedněné sivou hlavu shýbá, ani v pravo, ani v levo nezří, jenom líbá;

líbá jenom lesklé víko, kříž a bílé růže – ubohý! Však kterak paní doma žalosť zmůže,

ani spolu nepřáno jí ku hrobečku jeti; zahořela přenešťastna žalem po dítěti; –

naposledy do rakvičky vyzdobila dcerku, do hedvábí ovinula, do smutečních šperků,

k průvodu jí poprosila všecky v místě děti, na hlavy jim věnce dala, v ručky zkvetlé sněti.

Všecko jelo na kočárech, máť jen doma dlela, tváří vadla, silou chřadla, srdcem bědně tlela. –

Nikdo nedbal z okna dolů shlížející Běly, všeci chvilku na kočáry níž se zahleděli,

jen pan doktor žalosť sčetl z její bledé líce, rtové jeho jako ve snu šeptly: ,Mučednice!’

A zas nahlas o sládkově mrtvém dítku řečí: „Rok jen žila, rok však byla v stálém nebezpečí;

činili jsme vše, leč marně, bylo bez porady, já i matka zajisté že nevinni jsme tady;

ostatně i zdravé děti nemoc náhle stíhá; rozum vždycky nepomůže, ani lék a kniha...“

Běla vzdechla, doktor spatřil, jak se celá chvěla, a v ráz nová slova jeho na opravu děla:

„Dítko bylo velmi slabo, zhola bez vývinu,“ a zas k Běle: „Pravý opak při vašem je synu;

to je rytíř! – Vám však chladno!“ „Snad ten větřík náhlý,“ kvapně kněžna, a juž ruce k dítku závoj stáhly;

do síně snad, doktore, spíš kojná jíť by měla – patřte přece, jak je bleda, jak se rozechvěla...“

„Ano, ano,“ zase doktor, „zlého však nic není, vzpomněla si na hošíka, to se rázem změní.“

„Pojďte!“ – „Půjdem též,“ dí kníže, „sychravo dnes záhy.“ Na to farář: „Vlhne posud od předešlé vláhy,

na pole však teplé vlhko vždy působí jaře!...“ Šli. – Pan farář poroučel se pospíchaje k faře.

Na schodech však polohlasem kníže se svou paní doktorovi rozmanitá dali přikázání;

doktor vážným ukloněním slíbil vše, co chtěli, a když zašli, do síně všel polekané Běly;

radil, těšil, vysvětloval – zahnal kvapnou muku; blíže dveří odcházeje podal sdílně ruku. –