Zastenala, zavzdychala zima bouří divou, bylo se jí rozloučiti s milých krajů nivou;
zaplakala bystřinami těžce rozechvěna, slzami je odnesena bílá její plena.
Řeka pyšně vyrůstala, jarní vodou spora, svitem slunce kypřily se údolí i hora;
potok zase jako jindy počal ňadro douti, kočičky se objevily na vrbovém proutí;
lupínek se obnovoval na stromech a křoví, celý kraj bral ponenáhlu šat na sebe nový;
bílé květy procitnuly v rozsochatém hlohu, fialky zpod kyprých listů, mouchy v okna rohu;
mrtvé květy otvíraly zvolna jasné oči, rudé pučky zjevily se černém na klokočí;
poupětem co ukypřeno, těsný obal ruší, slunka ret mu ve hruď dýchá libovonnou duši.
Od jihu se vlaštovice k starým hnízdům vrací, čáp na věži počne brzy oteckou svou práci;
pěnkavice s buku sněti zvučnou píseň zvoní, Máj zatoužil na projíždku slunném na komoni;
v luhu, v poli, v porostlině, v svěžích keřů hrudi, zvučným zpěvem drobných ptáků celý kraj se budí;
skřivan z pole ozývá se, hřivňák z lesní příče: mladé jaro vyskočilo z květu petrklíče;
s nebe k holé stromu hlavě, k nemocnému skrání, zlatým proudem znova padá Boží smilování.
Srdce Běly dobou jara také vzešlo květem, vážka citu vzletla v srdci nepokojným letem;
jarní touha po domovu vzmohla se jí v hrudi: hned jí čelo ohněm plane, hned jí ledem studí;
zasteskla si srdcem, duší, zasteskla si hlavou – přeháňkou jen jarní bylo, ne však bouří pravou,
třebas ruka častokráte plné ňadro stiskla, přec pojednou místo slzy radosť z očí tryskla. –
Přehnalo se, vyjasnilo, všecko stichlo zase, když Tomkova plná líčka v zámku zjevila se,
s Vojtěchem když hovořila, zaplesali oba, rychlými že kroky běží nová žití doba.
Devátý se měsíc klonil, co juž v zámku Běla, ještě jeden mladou kněžnu při prsu míť měla.
„Ještě jeden!“ těšila se, stesk však přec ji dusí; záhy že se od Helénky na vždy loučiť musí;
uvykla jí jak své vlastní, sotva věří tomu, že si malé kojeničky nelze přibrať domů;
byly v srdci samé spory: semo tamo chtělo, proč že to, proč ono asi, samo nevědělo.
„Bude se nám loučiť přece,“ teskla Běla skrytě, „Tomka mám, přec scházeti mi budeš, zlaté dítě.“ –
Cookies on Poetry Cove