BĚLA (XI.)

Přišla zima do údolí, sivovlasá zima, hojný střehýl na obočích, sutky pod očima;

jíním se jí řasy chvěly, mrazem zory hasly, ruce z hávu ustavičně sněžné hvězdy třásly.

Chaty v bílou loktuš skryty tulily se k stráním, skřehlé vrány přelétaly pole s bědováním;

stromy snětí nakloněných, v kšticích bílé věnce, zapomněly mízu hnáti, tlačiť na pupence.

Bouře letší od severu v rozkaceném zpěvu divou mocí, ostrou tlapou ryla v zmrzlém dřevu.

Nedbala jí Běla tuze, nechť jí mnoho třeno, vědělať, že v rodném domku všecko opatřeno,

věděla, že není nouze v síni ani v chlévu, dobře vše, a hošek také chodil na návštěvu,

nic mu doma nescházelo, žvatlal, hrál si s Vítkem, poupátkem byl u své matky, u Barušky kvítkem!

Do Prahy jel mladý kníže, před vánocí bylo, toho roku mladé panstvo sídla neměnilo;

jindy v Praze potrvalo, nyní, dítku k vůli, zůstalo zde také druhou chladnou roku půli.

Kníže dlouho nezameškal, přišel v týden vratký, přines’ darem různé věci pro hračku, i šátky;

paní kněžna rozdávala dárek jeho sterý, určeno co bylo komu, v pokoji své dcery;

mělať zvláště upravenou síň princezna malá, s okny na park, a v té s Bělou trávila i spala.

Pro Helénku bylo věcí zrovna celé vaky: skvostné šátky, rozmanité, plášť – a panna taky;

a jaká to panna byla! krása věru sama, stisknul-li jí na srdíčku, zavolala „mama“;

kolem rtíků, v důlkách tváří kryl se život smavý, zlatý pramen jemných vlásků vlnil se jí s hlavy;

oči jako nezabudky u potoku nivy – byla panna jako živa, byla samé divy;

vždyť i hlavu ohýbala, ručičky i tlapky, zavírala, otvírala obrvené klapky;

ležela-li, přivřela je, pozvedla, když vstala – mnohá matka s takou pannou sama by si hrála.

Šaty byly atlasové, na nich zlaté kvítky, ošatil by za ně dobře dvě sirotné dítky;

kníže pán snad nakupoval tyto věci k hraní, z části svojí malé dceři, z části svojí paní.

Také Běle přines’ různé drobnosti a šaty: na řetízku článkovaném křížek ryze zlatý;

čapku, bílou beraničku pro Tomíka darem, kožíšek i nohavičky, vozík s koňů párem;

množství pestrých maličkostí k točení i vrhu – v městě takých neviděti o výročním trhu.

Což tu bylo zevšad divu při takové kráse, Běla tenkrát Tomka svého sotva dočkala se,

a když přišel, zdobila ho, pyšna v ňader skrytě, že vypadal líp než mnohé úřednické dítě.

„Častěj v šatky oblecte ho,“ řekla Vojtěchovi, „dřív, nežli z nich povyroste a pokud jsou novy;

Vítkovi ty starší dejte, Baruška nechť spraví – jenom ať to neumaže,“ zase o svém praví.

„Nenoste ho mezi děti, také ne v tom šátku, na lepší ho budem zvykať hnedka od začátku;

bez toho, až povyroste – doba rychle míjí – půjde, jak pan doktor pravil, někam do studií.

Hleďte vůbec, ať se vždycky pěkně čistě nosí, ne jak děti na vesnici bez střevíčků, bosy;

jak odroste dětské sukni, hned ho do škol dáme, na pána ho – na panáčka nejspíš – odchováme.

,Jen ho pěkně strojte, Bělo,’ sama kněžna říká – ať tedy hoch lepším šatem lepším mravům zvyká.“

A jak Běla domlouvala, tak se dále nesla, do vln žití opírala přání lehká vesla;

když se tužby skutkem jeví, srdce nové rodí – snění krajem nejluznějším hrdou matku vodí.

Zřela v dumách synka svého zbavena vší tíhy, usmívavě do škol nosiť papíry a knihy;

viděla ho v pěkném šatě, květy střádať z hory, mezi tím, co chudák Vítek plavil těžké vory;

viděla ho pánem, sebe s otcem v jeho síni malované, v také asi, v jaké ona nyní;

viděla ho na kočáře jezdiť párem koní, viděla, jak selští synci nízko se mu kloní,

jak mu v ústret přicházelo všecko s nahým čelem, nejen kupec, také správec s panem učitelem;

její radosť stále rostla, s ní však, třeba zticha v srdci matky, výše hlavou vzmáhala se pýcha;

čím ze zámku více darů v chatku její sletlo, tím víc ňadro ukypřené nadějemi kvetlo,

tím víc různá havěť touhy s křídlem káně stinným volala k ní: Tomík tvůj je bratrem Helénčiným!