BĚLA (X.)

V podjesení za neděle, při slunéčka zjevu, přijel Tomek na kočáře k matce na návštěvu;

babička s ním zavítala, oděla ho sličně, úrazu by cestou nevzal, dbala ustavičně.

Do komnaty přinesli ho: křičel, toužil zpátky, nechať matka lichotila, nepoznával matky;

teprv, když ho k srdci zvedla, hloub jí hleděl v líce, v čtyrech očích jasnilo se rázem víc a více.

Nevědomky očarován kol matčiny šíje ručku svoji baculatou čilý klučík vije.

Byla Běla potěšena zdravím holoubátka; sedly, hned se do hovoru stará dala matka:

„Skoro jsem už na tom byla, že dnes nepojedu, měl jeť Vojtěch, shodli jsme se přece ku posledu;

byla bych mu první jízdy přála, zlá však rada: kamene mu dobývati na podzídku z lada,

a tu třeba lidí sháněť, všední den se hatí, to víš, kdo si nepospíší, dvakrát tolik platí.“

Dál a dále vypravuje, jak jsou nyní sami, kterak že jí vzpomínali často se slzami,

jak se s Tomkem po odchodu jejím doma dálo, a že klučík nezastesknul za ní dosti málo.

Šťastna Běla políbila ruku svojí tchyni: „No, tak zdráv je?“ – „Byl-li dříve, dvojnásob je nyní.“ –

„A jak spinká?“ – „Jako dudek,“ rychle matka praví, „mátě spánek pěkně stejný, tichý, nelekavý;

k ránu se jen plačky budí, rád on bumbá, pane, Baruška hned ohřeje mu mléko přichystané;

z ucháčku s tím zlatým proužkem na ohnutém kraji nejraději malinová ústa jeho ssají;

sám si ručkou přidržuje, spodní rtíček špoulí, bumbá, bumbá, spokojeně v náruči se choulí;

oddechne pak, usmívá se, ke koši se tahá, ospale si prozpěvuje: „Hahá, hahá, hahá...“

„No a Vítek?“ – „Ten mu přeje, ani nezapipne, Tomíka když matka krmí, jenom hlavu vypne,

rozhledne se, co se děje, do peřin se skryje, čeká, jeho bývá, čeho Tomek nedopije;

však mu zbude vždycky ještě, mámeť toho plně, Tomek skoro zpola nechá, jako zúmyslně;

o nic spolu neškorpí se, jsou to hodné děti jak dva rodní sedmihlásci na jediné sněti.

„A jak Vojtěch?“ – „To víš, teskní, hejčká časem dítě, dělá, co kde v domácnosti – no, vždyť navštíví tě

brzy taky, lze-li bude, hodláme se střídať, jde-li jeden, musí druhý hospodářství hlídať;

robotí-li Vojtěch v poli, nebo chystá píci, tu mně domek spravovati, Barči dítek stříci.“

„A co kravky?“ – „Daří se jim!“ „A co psík?“ – „Ten smutí, také u té němé tváře jakés zastesknutí;

ten se sháněl! čmuchal, vrčel hněvivě a zlobně, než do koutka uhostil se mrzut u záhrobně...“

„Chudák psíček! A jak na vsi?“ „Závisť hruď jim třebe, však to všude, milá duše, kromě toho nebe.

,Ti zpanštěli na chalupě,‘ řkou, ,z těch polí trocha, kloudného as bude málo z toho jejich hocha;

fňukal je to rozmazlený vinou hloupé mámy,’ – my si k srdci nebereme, žijem pěkně sami.“

„Závidí nám pomlouvači hrstečku té zvůle!“ „Zdali právem? Lepšíť Tomek vísky dobré půle;

nyní se však ani anděl pomluv neustraní, já jen říkám, špatný holub, jenž se pohavraní;

bude holub, nech se živí lepších klasů víškem, – chceme ho jen něčím míti, ne však hrdopýškem;

jak kdo myslí, jak kdo koná, mní, že také jiní, tak neb onak lidem nikdy v hod se neučíní;

ať si mluví! Vlastní hrby člověk vždy rád vloží na bližního. Žijme jenom dále v bázni Boží!“

Chvíli ještě rozmlouvaly, vždyť princezka spala, – aby Tomek nenastydnul, Běla domlouvala.

„To to,“ matka odvětila, „není zimy venku, ostatně jsme na kočáře jako ve přístěnku;

vším nás páni opatřili dřív, tož nyní taky, ba, pro Tomka dostali jsme plátno na povlaky,

a co prádla! milá zlatá, že nám to až teří co měl Tomek, pro Vitouše vybrala jsem dceři;

všecko máme! – To je štěstí, moje duše zlatá, jen ať nám je neporuší chvíle jedovatá;

však teď domů!“ – Loučily se, vsedly do kočáru; – uvnitř hojnosť bylo všeho: kožešin i darů. –

Roztomile prospívala kojenička něžná, laskavější čím dál byli komonstvo i kněžna;

láskou se k ní přiklonili, mnoho vzala darem, rádce měla, těšitele, na doktoru starém;

vlídné bylo zacházení, hojnosť všeho všudy, no, a Tomek zrovna kynul, k čemu tedy trudy?

Mimo dítě zřela Běla ob čas muže taky, vesel byl, že vyplnil se doktorův slib všaký;

na vše, dál co ještě bude, chystal se a strojil, myšlének roj zlatokřídlý v hlavě se mu rojil. –

A jak svěží byla Běla, dvojnásob než prve: líčka z květů jabloňových, ret z planoucí krve;

každý pohled jejích očí jak by zrozen v zlatě, nové krásy přibírala ve malebném šatě;

sukní střih byl sice stejný jako dřív, i šátky, ale jak to všecko padlo, jaké bylo látky!

Pyšněl Vojtěch mladou ženou, pyšněl vlastním domkem, pyšněl skotem, pyšněl polem, jak pak teprv Tomkem!

Tím se všecko vynášelo, nejvíce však Běla, dostalť prádlo zrovna také, jako kněžna měla,

jen že bylo bez korunek šitých v prádla rohy, a čeho on po půl tuctech, toho ona stohy.

Klidnou Běla, skoro šťastnou na zámku se stala, dítko zpěvem, žaly svoje dary uspávala;

vždyť co doktor přisliboval, nebylo jen zvěstí... dumala-li, dumala jen o Tomkovu štěstí.