BĚLA (VIII.)

Liják ustal, vybralo se, rozprchla se mračna, jako v zimě po zaváté pláni havěť lačná,

nebe sem tam jasnilo se pod peřestým mrakem, jenom blesk se ještě kmital rudožhavým drakem.

Z trhlin nebe tu i tamo stopenému luhu slunéčko se vysmívalo z oblak světlých pruhů;

vysmálo se, ukrylo se, samé žerty kuje – silničku i průhon celý voda zaplavuje.

V světlém nebe okamžiku Vojtěch z okna zírá, jeho pole na poříčí povodeň je širá,

řeka na luh rozbíhá se, strne, zase couvá, valem voda vlny valí, hněv jí ňádro zdouvá;

břehům písku přihrnuje, oblázků i rmutu, vyhazuje plné hrstě nalámaných prutů;

stezky není vidět’ v poli, nikde živé duše, všecko šťastno, že lze klidně poseděti v suše;

není vozu ani pěších nikde v celé cestě, rolník v dál se nevypravil, měšťák zůstal v městě;

silnice je rozemleta... kdož by dnes jel po ní, nemusí-li. – Však co je to? – Tiše! – Řehot koní.

Slyš! vždy hlasněj ozývá se, od zámku se blíží, kočár to však není jistě, vůz snad s hrubou tíží. –

Také Běla k oknu měří, poslouchá a tuší... Hle! Hle!... povoz uviděla, žal ji proběh’ duší;

černý kočár, krytý zcela ze předu i strany ve spřežení s pyšnou hlavou komoňů pár vraný;

všecko všudy zastříkáno od koles až k víku i ten kočí se svým druhem výše na kozlíku.

Viz, jak jedou! Jako kdyby strhať chtěli koně, voda smrští před kočárem, skáče ve průhoně;

déšť se hrne z mračen dolů, kal nahoru zdola, po nápravy do kaluží zapadají kola.

Nedbá kočí, nedbá sluha, přímo k domku míří, Běla křikla: „Už jsou tady!“ strasť jí čelem víří,

„Tedy přec? já přenešťastná! a juž zase pyká, ale Vojtěch pamatuje: „Činíš pro Tomíka!

Nebude mu aspoň v žití strádať těžkou prací...“ a Běle se jedním rázem zase poklid vrací.

„Setři slzy!“ těší matka: „Pláčem voláš sejčka, nač? Baruška věru pěkně synáčka ti hejčká;

všecko dobře bude zase, a my všeci šťastni...“ Kočár stanul – Běla stichla – obloha se jasní.

Loučila se Běla s dítkem, s mužem svým a matkou, se švekruší, se slípkami, s kravkami a s chatkou;

stokrát hocha zulíbala, s lůžka zvedala ho: „Dítě, dítě! nikdo neví, kterak jsi mi draho,

neví, aniž věděť bude myšlének mých tíže, svoje srdce dávám tobě svatou známkou kříže...“

Křížem dítě znamenala na klenuté skráně: „Opatruj vás, ostříhej vás tady anděl Páně,

ochraň vás tu všecky spolu svatá Boží ruka, ale nikdo, nikdo neví, jak mně srdce puká,

ale nikdo, nikdo neví, jak mně stále k pláči!...“ Vybrala se ze světnice, na dvoreček kráčí...

Smutná stoupá do kočáru; Vojtěch s matkou venku, švekruše jen s dětmi trvá klidně ve přístěnku;

ještě zpět chce Běla k dítku, ale matka brání: „Jdi, dušičko, každý pohled ponovu tě zraní.

Odhodlej se s Pánembohem – tak, tak, milá dcero, abys raděj v městě byla, hnedle bude šero,

liják zrovna na spadnutí, rozžehnej se vlídně, vždyť nejedeš konec světa, ani k branám Vídně,

viď, Vojtěše?“ – „Pravda, pravda,“ Vojtěch matce hoví, „vždyť to činí všecko pouze k vůli Tománkovi.“

Utřela si kalné oči, dvířka vozu hledá, však už lokaj otvírá je, Bělu dovnitř zvedá;

Běla nechce; nevzpomáhá, lokaj nepřestává, na krk šátek, na nohy jí liščí kožich dává;

usmívá se potměšile – rázem zavřel dvéře, a juž Běla uhostěna vozu v pološeře.

Ke kočímu lokaj sednul, do pláště se krčí. „Na!“ vzkřik’ kočí, komoň frká, a juž kola hrčí;

jako bleskem cestou letí zápřež panských koní, marně Běla z okenečka nazpět hlavu kloní,

marně drahých vykukuje, marně s Bohem volá, tajná křídla mají oři, tajná křídla kola;

zas kal cesty vzhůru stříká od koles až k víku, nedbá lokaj, nedbá také kočí na kozlíku,

jazykem si o ponebí lupá, nutí koně; voda smrští před kočárem skáče ve průhoně.

Vojtěch s matkou na záprsni domku stojí ještě, se slzou se v tváři mísí bludné kapky deště;

stále hledí za kočárem, v dumách tona celý, jako by mu v černé rakvi štěstí odváželi;

zírá všechen zarmoucený, jak kůň dále kluše, sem tam chodí po dvorečku jako bludná duše;

ženu těšil, hůř však nyní jemu v levém boku, vždyť ji v síni neuvidí po celý čas roku...

V panském zámku ticho vládne, veselo však přeci, dcerušku tam přines’ v soumrak čáp na bílé pleci;

všem, kdo panstvu na obsluhu, nohy jenom hrají, s vikýřů a s věžních oken drobné vlajky vlají;

od vrcholu táhlé věže velký prapor visí, stálým vláním v praporečků pohovor se mísí;

v oknech dolů spuštěny jsou husté žaluzie, nádvoří a cestu k zámku hojná sláma kryje;

všecky schody, všecky chodby koberců jsou plny, aby hluku neroznesly vzduchu kvapné vlny.

Přijel kočár na nádvoří, komoň slámu depce, lokaj dvířka otevírá, nemluví, jen šepce;

starý doktor po širokých schodech měkce kluše, k Běle běží: „No, jste tady? Dobře, milá duše;

děťátko je vykoupáno, princezna to hezká, spí! – Jste zdráva? uvidíme, kojiť vám juž dneska!

pojďte, pojďte, moje zlatá, vizte dítko svoje...“ poté služkám: „Kojné jídla dáte do pokoje,

kuřátka i koroptvičky, vůbec hojnosť všeho, víno žádné, za to větší džbánek plzeňského;

avšak dříve – zapomněl jsem při tak kvapném reji – teplou lázeň s panským prádlem rychle upravte jí!...“

A zas Běle přívětivě domlouval až něžně: „Jděte, pak vás představíme choré paní kněžně;

netajte se, jak to bývá, nikdy věcí spornou, se zdravím vždy ke mně spěšte, s jiným na komornou,

jedno ta má, druhé ona, vše stane se hbitě, jenom vždy jak o své dbejte o knížecí dítě.“