BĚLA (VII.)

S Bělou náhlá pojedenkrát udála se změna, neplakala nad hošíkem, stála jako pěna,

až konečně jako ve snu rudým děla retem: „Nebudeš mi otročiti, lehčej půjdeš světem,

nebudeš mi nouze tříti, vím, co otec zkusí, peprnou-li panskou práci před svou konať musí;

nebudeš ty pole orať, ani v bouře sporu po zvlněné řece svážeť hrubé klády voru;

pro tebe jsem učinila, pro tebe, mé děcko, pro tebe jsem krev svou dala, pro tebe dám všecko;

hajej, dadej, dítě zlaté... Bože, zbav je trnů, já jich raděj stonásobně do své duše shrnu.“

Tišej bylo na chalupě nežli Vojtěch tušil, neklid srdce hlasitější na hruď nezabušil;

kradmo půlnoc k ránu spěla, a hned na úsvitě požehnala, odstavila Běla svoje dítě;

neplakaloť, že na místě obvyklé své dávky teplé mléko dostávalo od švýcarské kravky.

Těšila se Běla klidu, chystala si šaty, ale Vojtěch bez potuchy vytratil se z chaty,

od domova ubíral se s vyjasněným okem, do vesničky naprotější spěšným kráčel krokem,

a než stromův u silnice stín se půldnem zkrátil, s Baruškou a s jejím dítkem k chalupě se vrátil.

Velké bylo potěšení pro Bělu i matku, když jim jako v zavolanou přišla pomoc v chatku.

Vojtěch šťasten usmíval se v blahém srdce vření, že upravil ženě svojí milé překvapení.

Ta mu kolem krku bílé ovinula ruce: „Zaplať Pánbůh, zlatý muži, konec bude muce!“

„Zůstaneš tu tedy, drahá, matkou na mém místě?“ Barušky se Běla ptala, a Baruška: „Jistě;

jenom na mne spolehejte vždy a se vším všudy, od srdce vám odpadnětež starosti a trudy;

vám i mně je pomoženo – Bůh to juž tak řídil; překážkou co v cestě bylo, vyrovnal a sklidil.“

Což tu bylo objímání! Běla rozechvěta se švakrovou, jako by jí neviděla léta;

ukazuje, vysvětluje, co jak bude s Tomkem, až jí bude loučiti se se síňkou a domkem.

„Měj jen děti na starosti, aby byly zdrávy, maminka a Vojtěch spraví stodůlku i krávy,

ty dbej dětí, nechoď od nich v noci ani ve dne, a Tomkovi dávej mléko vždycky od té jedné,

pomalu ho budem taky zvolna přikrmovať... ale Bože, jak pak budeš své i moje chovať?“

„Inu dobře! Moje sedká, je tak naučeno; Vítouška dám do postele, tvé pohejčkám věno,

pomyslím si, že jsem stejně matkou jim se stala, však si mnohá po dvojčátkách zdárně přichovala!“

„Obtížno však bude přece!“ – „K čemu nepokoje? nejdřív tvé mi na starosti, pak teprve moje;

půlletem je Vítek starší, a to vydá mnoho, chápe všecko, stichne v pláči, dím-li: nechej toho;

ošetřím ti chovanečka, jen se nermuť více, uhledím ho jako vlastní oka zřetelnice;

Pánbůh také dopomůže, zdraví dá a sílu – ostatně chci také jinde přihlížeti k dílu;

nestarej se! Uchystej se, nežli slunko sedne, snad pro tebe podle všeho přijdou odpoledne,

no, a potom všecko na mé srdce vlož a páže...“ Vojtěch vzdychl, Běla vzdychla a juž šaty váže. –

Modré nebe nad vesnicí potáhlo se mraky, všude k dešti chystalo se, v srdci Běly taky;

ústům zvolna ubývaly hovornější hlasy, ale za to krápalo juž z přiklopené řasy.

Blýskalo se od severu, mrak se honil s mrakem, bouře nebem pobíhala s vytřeštěným zrakem;

v každém oku žhavých hadů smečka smýkala se, sjel-li jeden bleskem dolů, zlíh’ se druhý zase;

týčil hlavu, skotoučil se, první nade všemi, ovinul se kolem mraku, střemhlav letěl k zemi.

Bouře oči vyvalila, stáhla černé brvy, skráně zprvu olověné podlily se krví;

z nebesklonu k nebes vrchu děsnou rostla hlavou, levou peruť výš-li vznesla, k nohám kladla pravou;

poháněla svoje tury, by se rvali čely, ti na sebe v zajíkání rázem doráželi;

řvali, že se hory třásly, ohně z nozder metli, sotva vichrem oddechnuli, hned se nově střetli.

Bouře turům chechtala se; na zběsilé pouti žertem stromy vyvracela, za vlas rvala proutí;

do vln peruť ponořila stále kroužíc v kolu, a když křídly zavládala, déšť se hrnul dolů.

Hrnul se a hrne znova, bouře hněvem spita, mraky, kde se jaký jeví, v jedno stádo chytá;

staršlivo, kde zkosmatělou hlavou zpupně třese: s pláčem řeka děti svoje – vlny – na břeh nese,

ale ony nazpět skokem na srdci jí leží – leč juž zase matka s pláčem k břehům s nimi běží;

na pole je v brázdy klade, na luhy a lada... a bouř stále neustává a déšť stále padá.

Čím víc krajem množily se mračen kapky spory, tím víc Běle jasnily se potažené zory,

a když ze chmur nedohledných průtrží se lilo, juž to její krásné oko ranní hvězdou bylo.

Proč? Aj, Běla těšila se, za takého deště že zůstane panský kočár v zámku přes noc ještě,

že užije Tomka svého odpůldne i ráno – a zas sedli, hovor vedli, cesty málo dbáno!

Hovořili, Běle z ňader vymizely strachy, do tabulek krápalo to bohatými hrachy,

příval hnal se po ouvoze pokaleným slapem, dvoru štěrk byl na půl stopy vymlet pod okapem;

v oraništích bahno stálo, stopeno půl obce, sterou rýhou tekla voda s protějšího kopce;

jindy Běla smutnou byla, dnes však smutnou není: „Nepřijedou!“ – Člověk míní, ale Pánbůh mění!