BĚLA (V.)

Podzim. V síni přívětivo, smutněji však venku, brouci skrejši hledají si různém při oddenku.

Na stromech juž listí žloutne, v luhu řidne tráva, špačků houfec poletavý kraji s Bohem dává;

pod břehy se hněviv dere potok deštěm spilý, v suchoparech hlavu zvedá naháč potměšilý;

na severu víc a více mraků sbor se množí, na hřebeně plnou tváří duje do trní i hloží;

smutně olše do potoka hnědé listí střásá, jenom rudý šípek ještě leskne se a jásá;

kde slunéčko usměje se, rázem v divném reji tělíska svá jehlovitá komárové hřejí,

víří, hýří, v dál se šíří zbojníci ti ručí, kolujíce povždy stejně známou píseň bzučí.

Semo tamo vylíhován úhor hladkým pluhem, křehot sivých vran se nese strništěm i luhem;

na rozhoru při souvrati v novém oraništi pokrývá se mělký příhon zakalenou tříští;

teskno, kam se oko nese, teskno, kam se kloní, ze svadlých jen stébel trávy zádech mlh se roní.

V kraji jeseň nedočkavá hbitě sobě vede, na tajemném kolovrátku bílé nitě přede,

a ten divný kolovrátek tak se rychle točí, že od kola do všech koutů ostrý vítr bočí.

Přede, přede ustavičně, přece sotva stačí, na trav stébla, keře, stromy, sivou přízi stáčí,

všecko všudy zamotává – sever k tomu hvízdá – i pod střechu vlákna motá na laštovčí hnízda;

motá, až je zamříženo, jeseň neustává – rodný koutek malých pěvců žalářem se stává.

Kéž by také zamřížila zívající hroby, do nichž se to lidské žití zvolna všecko drobí...

Odpoledne za neděle kol bílého stolu v rohu sedí šťastní lidé všickni pěkně spolu;

matička čte v Nebeklíči: nábožno je stáří, Vojtěch výsev znamená si perem v kalendáři:

kolik dnů měl na ratejně, kolik plavil vorů, kolikrát mu po žních bylo jíti na oboru;

co byl přijal, co byl platil, co mu dluhem zbývá, když něčeho nezpomíná, vážně hlavou kývá.

Běla zatím ustavičně, jak když niva kvete, do karkulek pro Tomíka rudé stužky plete;

punčošky mu k zimě chystá, kabátky mu šňoří – při děťátku, pravím ještě, nikdo nerad spoří –

kmotřička co nadělila, dávno k tomu stačí – a zas Běla hrubší uzly sklepává a tlačí.

Zory hocha zavřely se dávno hodin tikem, ale noha matky dále kolíbá juž zvykem;

na pecině trojbarevná stará kočka přede, pod lávkou pes mouchu lapá, osud-li ji svede,

a ten, věru, stále svádí a pes stále vrčí, prstem-li mu Běla hrozí, do kouta se krčí.

Nedaleko na silnici kola zahrčela, Vojtěch k oknu jak by maně uklaňuje čela;

od městečka kočár jede, víc a víc se blíží, premovaný na kozlíku kočí stranou shlíží,

sluha sedí vedle něho a to jeho páže ku vesnici od silnice ouvozem jeť káže.

Jedou k domku Vojtěchovu. Kam pak jedou asi? Stojí! – Z vozu vystupuje pán s šedými vlasy.

Na očích má okuláry z červeného zlata, lokaj vrátka otvírá mu, dvorečkem pán chvátá.

Skáče hafan z pod lavice, vrčí, kňučí, štěká, marně svadlou rukou brání Běla nedaleká;

Tomík zplakal na kolébce, máť ho na klín béře: „Zas štěkotem dítě zbudil, otvořte mu dvéře!“

A když mu je otvořili, na dvoře je letem, zatím kočka na pecině shrbila se hřbetem,

protáhla se, umyla se mýdlem skrytým v noze, venku starý soudruh její štěkal na příchoze!

Zaklepáno, zavoláno, všecko tiše čeká a pan doktor prostřed dveří hladký klobouk smeká,

za ním pes však ustavičně na černém je fraku, marně Vojtěch odhání ho: „Půjdeš, nezdvořáku,

lehneš!“ a zas k doktorovi: „Kňučí, juž vás čichá, jakmile si usednete, hnedle bude zticha...

No, no, jdi! Juž uchlácholen, dal si přece říci, opět na své staré místo lehá pod lavici.“

Doktor zase: „Pozdrav Pánbůh!“ v laskavém dí zvuku. „Zaplať Pánbůh,“ vece Běla, chtíc mu líbať ruku;

on však brání: „Nechte přece! Jak se máte? rcete! Jdu pohlédnout na Tomáška, snad ho ukážete?

věru, klučík roztomilý, rty jak by mu hrály, – no, a jak pak neštovičky? pěkně asi zrály?“

„Tuze pěkně, dokonale!“ – „Vida, to mě těší...“ A pan doktor pohladil se na průsvitné pleši,

šinul brejle v klenbu čela, sáhnul dítku k lebce, teménko mu zkoumal, hladil přítulně a hebce,

hošík právě probuzený chytil jeho ruku, a pan doktor laškoval s ním: „Pustíš, pustíš? kluku!

z tebe bude silák ňáký! vyrosteš-li zdarem, nejtěžší ti palaš připnou, budeš kyrysarem!“ –

„Chraň nás Pánbůh!“ vece Běla, „nechci mysliť na to, a kdyby měl kolem límce trojnásobné zlato,

nechtěla bych!“ Ale Vojtěch slovo vposled vloží: „Inu, inu, být-li musí, staň se vůle boží!“

Se stolu co Vojtěch zatím zápisky své loví, zástěrou máť židli čistí panu doktorovi;

nutí, prosí, aby sednul, on pak jako maní: „Ovšem, abych hošíkovi neodnesl spaní;

vy však také přisedněte, jsemť vám pravý mořil, nejdu s krku, pokavad bych s každým nehovořil;

dříve mi však dovolíte k opláknutí prachu, jenž mi cestou v hrdlo skočil, vypiť pohár nachu;

stará, dobrá mělničina každému je líkem – slyšíš, Jene,“ volá sluhu, „je tam za kozlíkem;

přines nám ji se zákusky, které s sebou máme, ať ten vzácný boží dárek řádně ochutnáme.“

Už se víno v sklenkách chlubí, už vše hrudí hřeje, a zas doktor: „No, Vojtěše, pijte, výborné je,

stále ovšem zdrávo není, svěžesť ducha míjí víc než tomu, který nikdy vína nepopíjí,

ale časem ducha křísí, stará krev jím mladne... no, jak chutná?“ – „Trpké zprvu, ale pak jen sladne!

Plíseň je však pomíchána s onou šťavou rudou!“ „Plíseň? to, to! příchuť ona révy jesti půdou,

totě známka nejvzácnější, jíž se víno skvěje, no, a potom neobtíží, ale pěkně hřeje.

Je to zvláštní dárek boží!...“ Popíjeli lehce, babička též přihnula si, jenom Běla nechce.

Doktor nutí: „Nebojte se, také vám se hodí, matce, která přikajuje, sklenka neuškodí,

ostatně snad lze vám Tomka odstaviti snadno!“ Na to Vojtěch: „Chtěl jsem také, není prý však radno;

žena nemá pomyšlení, posavad se bojí, že jí Tomek při odstavu zdravím neobstojí.

Všecko lidské domlouvání pádí kolem planě, na srdce si dítě tisknou její bílé dlaně;

hned má oči plny rosy, ukloňuje hlavy, a Barušku, sestru moji příkladem nám staví.

,Hleďte, říká, ,nuzuje se posavad den ze dne, v práci dítě s sebou nosí, v noci k němu sedne;

nemá nic než holé ruce, Bůh dal zdraví pouze, ale dítě nepoznává hladu přec ni nouze.’

Nepoznává?“ Vojtěch ruče, „vím to, drahá, lépe; častokráte ostýchavě o groš u mne klepe,

dám, co mohu, dávám dítku chudší sestry – vdovy, vlastně to náš Tomek dává svému bratránkovi;

před týdnem však, tak mi děla, odstavila dítě, přesvědčíš se, dobrý příklad, myslím, utiší tě!“

„K zlému příklad málo svědčí, říkáš, milý muži; neučiním! Větší prací ženy hruď se tuží;

přečkala jsem léto celé, přečkám jeseň taky – neodstavím, pokud zimní neztratí se mraky;

až si slunce luhem skočí, učiním vám k vůli, teď bych raděj vyrvala si z ňader srdce půli!...“

„No, to svědčí mladé ženě,“ zase doktor, „věru, v zimě však je vykonati též věc tisíceru;

mnoho dítě nedostane po takové práci, často s matkou dětský život do hrobu se kácí;

buďto že svou sílu pouze dítku zachováte, anebo mu za náhradu dojnou kravku dáte.“

„Bože! tráviť bez podělku nelze,“ Běla vece, „jsme teď čtyři, peněz není, a chcem žíti přece.

Co tu dělať? při vší práci nevíme kam kudy – i své dítě mořiť musí takto člověk chudý.“

„K čemu mořiť, milá matko,“ doktor rychle těší, takých drobných záhad hejna osud různě řeší...

ale pijte přece, pijte! nu, babičko, k stolu, na šťastnější všechněm chvíle ťukneme si spolu...

Tak, tak!... Ale na mou milou, mám to, poslechněte, navrhnu vám něco, pěkně uvažte a rcete.“

Poposedli blíže k stolu, uklonili hlavy, v loktech matky hoví sobě Tomek kadeřavý;

usmívá se, protahuje, usmívá se znova, snad že touží pochopiti doktorova slova.

„Návrhem svým,“ vece doktor, „vás mám na zřeteli, svolíte-li, dobře bude, hůř však, nechcete-li:

kravku domů dostanete k živobytí hochu, pěkné prádlo, každý týden deputátu trochu,

a plesnivý zlaťák denně mimo živobytí, na zámku-li u děťátka chcete kojnou býti.

Tím se dítku uchováte, hošíka pak světu, vždyť ho kojit nebudete k druhému až létu;

budete mít hojnost všeho, odvyknete zlému, dítě taky; z peněz potom pole koupíte mu;

však tu třeba odhodlání, kněžna po vás touží, a čáp s dítkem dnem i nocí nad zámkem juž krouží,

nuže dítko při hojnosti odstavíte hravě, a co dál, to k zahození také není právě.“