Když se kněžna pozdravila, chystalo se k hodu, všecko panstvo sezváno je dálném po obvodu;
co tu hostí přicházelo přes knížecí prahy, dcerušku sám arcibiskup pokřtiti měl z Prahy.
Z chvoje brány stavěly se, namazaly zvony, a když přijel, rozléhal se hlahol na dva hony.
Školní mládež s učitelem a všech jiných mnoho šlo mu v ústret; sličné děvče řečí vítalo ho...
zkrátka: řídká slavnosť byla, a den celý Běle tak se zdál, jak v svatodušních svátcích za neděle;
myslila si: jinak věru děti sobě chová pyšný zámek nežli prostá chata šindelová;
jaký rozdíl ve všem všudy u pánů a robů, od prvního na svět kroku až na pokraj hrobu;
co tu čeká na boháče, žebráka co čeká – mysl Běly semo tamo ručím křídlem těká. –
Na anděla strážce právě slavné křtiny byly: do živůtků zlatotkaných dítě přistrojili;
v krajkovou jak ze smetany zavito je plenku, blankytovou karkuličku mělo na teménku,
dlouhý pláštík stejné barvy – hodový byl taky – poset zlatým vyšíváním s knížecími znaky,
s levého pak ramenečka s nádhernými lemy krásné stuhy snášely se bezmála až k zemi.
Arcibiskup v rudém šatě, v zlatém pluviále dítko křestil; kolem něho farář neustále
ukláněl se, přisluhoval svatém při obřadě. Běla stála s komornými stranou v první řadě,
a když kněží vzácných kmotrů na dítko se ptali, pěkné jméno uslyšela: Helénka jí dali. –
Vpravila se Běla brzy v Helénčinu službu, nechať zprvu po rodině častou měla tužbu;
vpravila se v řeči, mravy, schody, chodby, síně, smutno-li jí, zazpívala dítku na svém klíně.
Ovšem všecko jinak bylo ve knížecím zámku: obrazů zde na zdech plno, víc než na vsi v chrámku,
a jaké to vzácné tváře: panstvo různých šatů, tamo v černém aksamitu, onde ve šarlatu;
tu s okružným límcem vzhůru, tamo s plihým dolů; zde s parukou na temeně, jinde o chocholu;
tu široké nohavice po lýtka a v zlatě, tam s výdutky nad kolenem přilehlé až k patě;
někde prsí vojínovo ocel kryla zplna, jinde od šíje až k pasu samá krajek vlna;
tamo boty nad koleny seříznuty kosem, podál trepky bez podpatků s vyhrnutým nosem;
někde vlečky sáhodlouhé vyšívány zlatem, onde krátké sukně, za to v čepci rozsochatém.
Divné tváře: vážné, bledé, z dávné zašlé doby, knížeti však přec se nesly posud do podoby.
Když se na ně o samotě zadívala Běla, zdálo jí se, že jejich ústa rděla se a chvěla;
snad že chtěly nedočkavé v tajném nepokoji z rámců ven, by pohleděly na pravnučku svoji.
Běla se jich zprvu bála, utkvěloť jí v oku, že ji zevšad prohlížejí, ze předu i boku,
že ji slídí, každý zvláště, všecky dohromady, ale pozděj zvykla přece na chodbách a všady.
Zprvu zjevně vzpomínala na domov a dítě, leč že doktor rozbíral ji, činila jen skrytě;
chvíle, týdny počítala za noci i ve dne, až své drahé potěšení, Tomka, opět shledne.
„Kdy ho spatřím?“ tázala se, v očích proudy záře. Na to doktor: „V neděli proň sjedem na kočáře,
babičku s ním vezmem taky, strpení jen mějte malý týden; jenom nám tu stále nevzdychejte:
vám to škodí, dítku škodí – tak se nesmí státi, kojnou-li nám měnit bude, nelze smluvy dbáti.
Z prospěchu juž nedělejte, což pak vám tu schází? a váš hošek doma také bují jako mlází;
líp než při vás, milá Bělo, dvojnásob má stravy, vidělť jsem ho, z obličeje plál mu úsměv hravý;
nevíte snad, že pan kníže přikázal, bych vlídně navštívil ho na vesnici nejmíň jednou týdně,
abych zvěděl, jak se daří, zdráv-li a jak roste – juž konečně nedůvěru duše navždy skoste!“ –
Běle oči zasálaly štěstím, jen jen hrály: „Tak vy týdně jezdíte tam? Ty nebeský králi!
To jsem sotva pomyslila, že ti páni hodní budou s námi zacházeti jako lidé rodní...“
Těšila se, dobře bylo, kněžnička jen kvetla, líčka byla plna krásy, očka plna světla;
rovnala ji k Tomíkovi: „Hoch můj hezčí přece, třebas v prostém ukryt plátně a ta v kmentu,“ vece,
„ale když tak na mne hledí, když se k ňadru tulí, ani nevím, že je cizí, že mne s ní jen skuli;
že ji skuli zlatým poutem, jehož každý článek místo útrap leskne se mi sponkou radovánek.“
Klonila se k panské dcerce: „Ó ty malá knění, vykvetla jsi, by můj Tomek nekles’ v otročení;
hodlám tebe ošetřiti, roztomilá vílo, by se mi tvou náhlou smrtí všecko nezhatilo!“
Cookies on Poetry Cove