BĚLA (III.)

Na tabulky oken klepal růžový prst zory, mladé ráno pohlíželo Běle do komory;

však ji v loži nezastihlo, popěvkem je vítá, rozvlněné plavé vlasy sčesává a splítá.

Spletla, vida! s milou tchyní děťátko své koupá, obléká je, zdobí si je, u prsu je houpá,

na kolébku zase klade, pak teprve jista po vůli se doktorově do městečka chystá.

Sváteční si sukně béře, živůtek i plenu, jak ji vídať u velký jen svátek vystrojenu;

punčochy jsou vzorkovány, střevíce jsou z laku, temná růže lesklých stužek na každém jich svlaku;

ústrojno je na ní všecko od hlavy až k patě. Posnídala, s Bohem dala mateří i chatě.

Vojtěch Bělu vyprovází před zahrádky dvéře, pro město jí radu dává, pro dům radu béře,

a když sobě s Bohem dali, za vsí na tom chlomku, k městu Běla pospíchala, Vojtěch nazpět k domku. –

Před obydlím lékařovým veský lid se těsná, jako v jaře na pasece vřes a tráva lesná,

pospíchaloť k očkování všecko po okolí, byla síla žen a dětí jako máku v poli,

matky různých vnad a tváří, hodností i šatu, od klobouků sametových na holou až patu;

však co jich tu bylo koli, tak pěkného těla žádná k divu nepřinesla jako švarná Běla;

nebylo tu také vnady, také prosté něhy: líce, jak by zora padla na Martinské sněhy,

oči, jako hvězdy v jaře když se nejvíc nítí – byla ona sama krása, samo živobytí.

Do síně je zavolána, přišla řada na ni, ulekla se, zarděla se, celou sličnou skrání.

Lékař též se pozastavil, dlouho na ni zíral, dvěma prsty na klenutém čele brejle svíral;

usmíval se přívětivě, chytl vousy brady promlouvaje: „Milá matko, vy jste prvně tady?

to je vaše jediňátko, pravda, moje milá? živíte je posud sama?“ Běla přisvědčila.

„Hned to bude, sedněte si, uvolněte tíži; nebojte se, neštovičky dítku neublíží,

na ručky i na nožičky pod dvou mu jich dáme, snad se ujmou aspoň způly, nu, však uhlídáme!“

Co si lékař jehlu čistil, zdřímlo dítko zase: „Hle, to vaše holoubátko jehle vyhýbá se;

nechce, však ho nevzbudíme, lépe bude, matko, necháme-li naposledy ono holoubátko,

nemáte-li příliš spěchu, lépe se to spraví.“ Běla tiše přisvědčila pokynutím hlavy.

Šla; však lékař: „K čemu venku? vždyť je místa všady; než se vyspí, sedněte si třebas u mne tady,

sedněte jen!“... Běla sedla, dítko v spánku leží; jedenáctá odbila juž na zámecké věži...

Doktor mnoho vyptává se, dlouho mešká Běla, vše se vrací –ona posud zpět se nevracela. –

Bylo brzy na poledne, Běla v cestě sama, temný stín se víc a více krátil pod nohama;

ticho bylo v stráni, v lese, ticho v dálném kruhu, modlitbě jen děti učil skřivan, básník luhů;

semo tamo na strništi při ztraceném klásku zvonil cvrček tajným zvonkem letní svoji zkázku;

olše luhu stály němy, proudníky a mřeny hnalo slunce zlatým šípem, stromů pod kořeny,

potok hochy poškádlený vzdorně zvedal pěsti, když mu někde neúdolný kámen ležel v cestí.

Sucho bylo na pěšině, vlhko jenom místem, klidno vše, jen břízy někde šeptaly si listem.

Drsná cesta po úbočí protáhla se Běle, teplá rosa zjevila se na rudnoucím čele;

pod plenou však Tomáškovi na maličké tváři krůpějky, jak kapky deště vrchol trávy září.

Vršíku již dostoupila, veska leží dole, v sluníčku se koupá vůkol zahrádka i pole.

Plny jasu pohlížejí na ves černé oči, jen pár kroků, také její domek vstříc ji skočí.

Skočil. Ejhle, zelenou ho paží sádek svírá, z malých oken usmívavě klid a radost zírá,

prostota si na práh sedla ve kmentové pleně, holubi se vyhřívali střechy na hřebeně.

Ve Bělině srdci mile, když svůj domek zřela, ze komůrky do komůrky radosť přecházela,

přecházela, těšila se, teď si zrovna výskla; Vojtěch vstříc jde, jeho ruka její ruku tiskla;

z loktů Běly dítě žádá, ta je sama nese: „Pozor, setřeš neštovičku, potom neujme se!“

Vešli v jizbu – Vojtěch s hlavy vesel klobouk smeká: „Ulož dítě, milá ženo, sedni, oběd čeká.

Nechtěli jsme pojísť dříve, o dvou jizba smutná, s tebou, s Tomkem na kolébce dvakrát líp nám chutná.“