BĚLA (II.)

Lidskou prací ustrašený k horám den se kloní, na pohorky, luhy, řeku růže s hlavy roní;

chor je – rudou číši vína žízniv k ústům nese, zlatý vlas mu k čelu padá, ruka se mu třese;

vypadla mu číše zlatá, nechce píti více, vínem zrudla na západě nebes polovice.

Kolem lesů pobíhají podvečerní stíny, na řeku a třasaviska lehly mlhy líny;

voda, teklá ňadrem luhu v rokytovém těsnu, mluví, žvatlá, usmívá se jako dítě ve snu;

staré olše při potoku kvapný soumrak tlumí, prostovlasou černou hlavou noční zkázka šumí,

zelenavé ruce chvatem bílé vlny lapou, z lesklých dlaní ustavičně hojné perly kapou.

Pokraj meze koroptvička dopipla juž mladá, bludný stehlík plané růži stínem na klín padá;

jako labuť osamělá v plesa vodě siné modrem nebes v lesklé loďce družka noci plyne. –

Po rovině, po dolině prázdno jednou chvílí, z pole v cestu poletuje motýl zabloudilý.

stichlo všecko, kře i stromy, větřík lehnul v stráni, z veské kaple ozýval se zvonek na klekání;

vzdychající jeho zvuky o lehounké noze pospíchaly s pozdravením vzhůru po úvoze.

Stanul Vojtěch, vozem stanul, stáhnul oprať v ruku, potřísnilť by zvonek Hvězdnin zvěsť těch svatých zvuků,

mísil by se v jejich vzkazy, při nichž lid se modlí, ozve-li se, vždycky Vojtěch chvilku zbožně prodlí.

Prodlel zase, křižoval se; žena s vroucím retem „Zvěstování“ šepotala hlavu nad dítětem,

modlila se, slza štěstí z očí padla v tichu – na luhu se rosa nesla květům do kalichu.

Po modlitbě, po klekání zase vozík v tahu, vlídným slovem kravky nutí Vojtěch k svému prahu:

„No, no! Hvězdo! proč pak dneska zvolna tak a klesle, nevábí tě jetelinou vyzdobené jesle?

A ty, Růže, netěšíš se na jalůvku Straku, jež ti hlavu na krk dává doma při vazáku?

no, no, hatou, vzhůru šíje“ – volá, bičem točí, aby mouchy dotíravky zahnal kravkám s očí.

A zas zvonek Hvězdin cinká po luhu a pláni, že dal Pánbůh pilným rukám hojné požehnání.

V bílý dvorec vozík jede, Vojtěch kravky staví: „Zaplať Pánbůh! po žních máme!“ dí a snímá s hlavy,

pozdravuje starou matku, matka k vozu měří, spící dítko v lokty béře na úlevu dceři:

„Kolébka je uchystána, dej mi dítko chvíli, však jste se s ním při mandelích dosti potěšili.

Mně tu přece teskno bylo při vší pestré práci, srdce moje ustavičně bez vás něco ztrácí.“

Vzala dítě, zulíbala, na loktech je hýčká, na novo se zaklopují dlouhořasá víčka;

hlavičku to tíží, tíží, v podušky se kloní, zlaté vlasy na čelíčko v pramenech se roní,

ručka volně po peřince padá k jedné straně, a kytička chudobková z baculaté dlaně;

babička však zpívá, zpívá: „Spi, hlavičko zlatá, už snů houfec kropenatý po louce k nám chvátá,

pospíchá ti ku potěše...“ a za krátkou chvíli v skráni drobné křepeličky snů se popelily.

Vojtěch zatím vypřahuje, kravky k žlabu vede, Růži jemně hrdlo hladí, Hvězdě čelo hnědé,

jetelinou obsypává, směskem malých polí, hrstku zrní přiměšuje, vlažnou vodu solí

spravil, zvolna v jizbu kráčí, a juž kolem stolu, co se po den na vsi dělo, hovořili spolu.

„Vše je dobře opatřeno, moje milé děti,“ – mluví matka – „od jalůvky dolů ke kuřeti,

ve světnici, na záprsni čist je každý koutek, obě příze vybíleny: osnova i outek,

vyprány jsou košiličky, vymnuty jsou pleny, pekelec a podezdívka pěkně vybíleny,

vše je; zítra do chalupy mohou přijít hosti, schází-li co, udělá se, buďte bez starosti.“

Domluvila, trhla s sebou, ku polici běží: „Ještě něco, milé děti, tady pro vás leží;

za poledne starostova dcerka to sem dala – kam pak jsem to milý bože! asi uschovala?

Už bych byla zapomněla, a co v tom, snad kvapí, snad chtí páni vory plaviť nežli vyschnou slapy;

či hodlají, pokud mělko, spravovati vrata, teď je k tomu ovšem doba právě vrchovata;

to neb ono na obsílce – nevím, co tam stojí, staré oko nechává juž písmo na pokoji, –

kam jsem to jen založila?“ A stařenka hledá, až konečně z Nebeklíče bílou blanku zvedá.

Rychle Běla lampu zžehla, na stůl v koutě staví, Vojtěch četl. „Pro tebe je, milá ženo!“ praví.

„Musíš z rána do městečka, tak zde píšou páni, k doktorovi dole v zámku s Tomkem k očkování;

půjdeš tedy. Ještě dobře, že je sklizeň v perně, juž jsem myslil, že jsou opět jakés nové berně,

neb že na ten domek nízký s prohnilými trámy po závazku tři dni týdně plaviti mi prámy;

činímť, jako otec s dědem činil první doby, co je v knihách, to juž nikdo jinak neurobí;

bez výkupu nejde zhola, peněz také schází – ba, ti páni vystavěli kol nás plno hrází.

Domek náš je, a zas není – chci-li dítku dáti, jest mu rovněž jako otci pánům pracovati.

O jiné však dnes tu běží, cedulka ta dána od hejtmanství, to jest jako z vůle zeměpána;

půjdeš tedy, milá ženo, ja zatím v zad domku okopu a vysázím si pár ovocných stromků;

vyjdeš záhy; vše, co třeba, vezmi pro mé kvítí, o polednách mohu ti juž naproti snad jíti.“ –

Ale Běla hlavu kloní, proč že asi smutí? „Nač pomýšlíš?“ Vojtěch zase k hovoru ji nutí.

„Nač pomýšlím? Ale Bože! na to malé tělo, na své dítě – strachuju se, aby netrpělo.“

„No, no,“ Vojtěch usmívá se: „buď jen bez starosti, malá bolest velkou plaší, Bůh nás žalu sprostí!“