BĚLA (I.)

Stojí víska neveliká prostřed kyprých luhů, kolem chatek bystrá voda hnědou vine stuhu;

bystrá voda, dobrá voda, Otavice hnědá, zlato nosí, každému však z pokladů svých nedá;

províjí se olšinami, ukypřuje mlází, z ňader drobné perly trhá, na luhy je hází.

Za vesničkou pěkný vršek hlavu vzhůru nese, bujnou kytkou planých růží na kloboučku třese,

raní rosou usmívá se, nad jiné se pyšní, zelená si ňadra zdobí kytkou bujných višní;

hlavu plnou ptačích písní, srdce plno květů, rozhlíží se jako šohaj po dalekém světu.

Z rána v soumrak okem blýská, na paty se zvedá, snad že někde v Pošumaví přítelkyni hledá;

hledá ji, a přes lučiny, černých lesů peně vyhlíží svou milovanou družku každodenně.

Přes luhy a jasnou řeku pěkná vede cesta, k šlechtickému zámku vede z nevelkého města,

alejí se vine starou k zelenému sadu, po kyprém se luhu stáčí přímo k letohradu;

a ten hrádek tak se pyšní nad svým dálným lanem, jako vůdce, když se bitvou bojiště stal pánem. –

Zazvonily, zazvučely kosy po okolí, v řadách zlatá žeň se leskla na požatém poli.

Malé děti s plavým vlasem, s opáleným týlem, po mezích se prohánějí pestrým za motýlem,

v ručkách věnce z polních květů kytky zlatých klasů, zdravínek a černýš pletou do hedbávných vlasů;

květy svlačce na úponce s poupat hojnou řadou samorostlým šněrováním na ňadra si kladou;

ze žita – jež v řádky kladly přiostřené srpy – rudý mák si vybírají, modré hvězdy chrpy;

z plných ňader ustavičně zvučí drobné písně – aj, vždyť cháska zbavena je ve žních školské tísně:

místo v síních na lučinách skáčou plny pychu, velké oči v slunci tonou, malá ústa v smíchu;

jedno píseň hrdlem zvoní, druhé hlasně výská, až jim zora skvoucím nachem z důlků tváří tryská.

Pod pahorkem vedle meze – málem na žitništi – pod košatou hruší skryta studánka se prýští;

prýští se a nevysychá, strom se stará o ni, plnolisté větve svoje k zrcadlu až kloní,

tak že drobná křepelice, jestli žízní strádá, temným listím ku křišťálným krůpějím se vkrádá.

U studánky pod tím stromem v bujných větvích stíně, s mladým sedli hospodářem švarná hospodyně,

sedli sobě za poledne unaveni prací, vždyť už slunce s vrchu nebes za hory se vrací,

a než cesty k nebesklonu sběhne ještě půlku, bude boží požehnání doma v přístodůlku.

Podál obou za mandely neveliký nový, pro kravky jen zbudovaný vozík žebřinový;

na mezi pak bujně vzrostlé drobnou sedmikrásou dvě se kravky, Hvězda s Růží, prosty jarma pasou.

Však co je to na mandelech, na tom žitě zlatém, před sluníčkem opatrně skryto bílým šatem?

je to poklad asi drahý v snopy uložený, že tam zírá ustavičně oko mladé ženy,

je to poklad milý srdci, jako oko skráním, že se matka chví a bojí každým větru váním,

každým hlasným slovem muže, každou písní ptačí, srnkou na své nohy skáče, sotva dech jí stačí.

Co že je to? Kolébka je plna zrn a květu, Tomy synka jedináčka přibylého k létu;

synka, jemuž zlaté slunce, květ a ptačí hlasy motýly snů přivábily na hedbávné řasy.

U mandelů žena stojí, zvedá plenu hebce, ozvaloť se polohlasem dítě na kolébce;

její líce rumění se, slunkem oko září, a juž líbá jedináčka do čela i tváří,

celuje mu malé rtíky, přivíjí ho k boku, jako by ho neviděla nejméně sto roků.

Sotva dítko zulíbala, čile, usmívavě, u samého peně sedla v nejbujnější trávě,

a juž poklad udělený s nebeského kraje z prsu matky plným rtíkem nové žití ssaje.

Přitulil se synek k prsu, matka štěstím plála – skrývala ho, by mu peruť vánku nezavála

v líčka zorou malovaná, lesklý vlas a brvy, a ta ústka přizdobená její vlastní krví.

Do růžova, do sytosti přizdobil si líček, plným žitím kyprých ňader malý andělíček,

a popěvek sličné matky, celování rtíků na Tomkova víčka vábí zlaté mušky sníků:

„Letí ptáci, noc je nutí, sny a rosu na peruti, v srdci písně nesou, a my také sníků ždáme,

,pipi’ na ně zavoláme, snad že mému potěšení v kolébku je střesou. Pojďte, chaso, proso máme,

hojnosť zrnek nasypáme maličkému zobu, jenom pějte, křídlem vějte, zrozeňátko uspávejte,

moje zlaté potěšení, poklad můj a zdobu. Za zrnečka z mojí ruky vložte drobné sny a zvuky

v duši dítka prostou, snad z nich, až k nám jaro vkročí, rosou nebe, slunkem očí, kolem mého potěšení

samé růže vzrostou. Snad mu budou vonnou snětí outlé srdce ovíjeti, kéž je prosta trnů!

Milý Bože, šetři robě, já raději dvojnásobě za to svoje potěšení ostí v prsa shrnu...

Letí ptáci, v hnízda letí, večer celá země světí, utichly včel roje; spi, děťátko; celý v zlatě

anděl strážce kolíbá tě, spinkej, moje potěšení, drahé dítě moje!“ Zase dítko mile dřímá

v lůžku zlatoklasém, zase žena k muži svému mluví polohlasem: „Vojtěše můj, jak jsem šťastna,

věru, nevíš ani – když se oko plesající k synáčkovi sklání, co mně všecko hlavou těká,

co mně kvapí duší, jakým divným zvukem v ňadru srdce vře a buší; jak mu náhle křídla rostou,

kterak zpěvně výská, a ký živý pramen štěstí z podbrví mi tryská. Blažena jsem neskonale,

milý, drahý muži, že se k dvěma našim srdcím ještě třetí druží; že Tománek naši mysl,

život náš i páže pevněji než páter štolou před oltářem váže.“ Dala muži bílé ruce,

k dítku pohleděla: „Smál se, slyšels?“ zašeptala a zas dále děla: „Šťastna jsem, a přece někdy

ňadro strachem chví se, až zlá chvíle pro synáčka náhle dostaví se, až to poupě dětských rtíků

od svého dám prsu, že mně zvadne jako lístek na podrytém trsu!“ „Však proč napřed, milá Bělo,“

Vojtěch zahovoří, „bujná hlava, měkké srdce trápí se a moří? k čemu, rci mi, na počátku

Tomáškovy pouti všecku radosť takou sobě upomínkou trouti? Do té doby mnoho vody

vezme proud a snese, před vánočním hodem, myslím, přece nestane se; proč ti všecko k čelu stoupá

jako mladé víno? důvěřujme, milá ženo, bude všecko jino: přestanouť se vory plaviť

jako obyčejně, panské práce bude mnohem méně na ratejně; před nouzí a tuhým mrazem

bude chýška skryta, semleta a uschována tato hrstka žita – vůbec všecko příhodnějším

doma bude mnohem, a my Tomka odstavíme s milým Pánembohem. Mámť to věru, milá Bělo,

všecko vypočteno, pohodlno bude pro nás i pro naše věno, naše Hvězda hojným mlékem

nahradí mu matku, bude v ten čas, dá-li Pánbůh, právě po telátku.“ Stiskl Vojtěch ženě ruku,

šinul klobouk s čela: „No, co říkáš, dobře-li je?“ „Právě tak jsem chtěla.“ „No, tak vidíš, milá zlatá,

všecko se to spraví, jenom dá-li Pánbůh štěstí, pokoje a zdraví; pokavade hospodaří

matička nám stará, žádná nesnáz nahodilá srdce nerozhárá, žádná bída našich očí

strachem nezkrvácí, klidně půjdem za svým chlebem, za poctivou prací, dítko bude opatřeno

dobře jako nyní, u večer pak radosť sedne s námi v jedné síni. Hůř mé sestře ovdovělé

s dítkem sloužiť v statku, má je pouze z polovice, ono z půle matku; chce-li žíti, jest jí v práci

tráviť celou dobu, hošek její strádať musí od kolébky k hrobu, a Baruška doufá, věří,

že se všecko změní – nad důvěru v Pánaboha, milá ženo, není!“ Konec bylo odpočinku,

oba zase v práci, ale matka často k dítku pozorně se vrací; vrací se a hlavu kloní,

poslouchá, jak dýše, a zas po svém díle spěchá vesele a tiše. Pohrabky jsou povázány,

povřísla je tuží, mladá žena snopy zvedá na vůz svému muži; všecko všudy seřaděno

v žebřinách se kopí, Vojtěch ženě upravuje místo mezi snopy. Upravil a dolů skáče,

k voji kravky spřahá: „Nuže s dítkem k vrchu sedni, hospodyně drahá, v otepích až uhostíš se,“

– opatrně káže – „do klína ti dítko zdola podá moje páže.“ „Půjdu, jen pár květů ještě

v poli urvu maně, ku potěše Tomáškovi v baculaté dlaně; rád má hračkou chudobičky

s rožcem v jednom hejně – pěkné jsou, viď? naše dítě roste s nimi stejně.“ Vystoupila do úkrytu,

v loktech hejčká synka, a juž cestou zvonek Hvězdin na hrdle si cinká; cinká, zpívá po úvoze,

po luhu a pláni, že dal Pánbůh pilným rukám hojné požehnání.