Sobáš slavil mladý gazda, přišlo hostí mnoho set: mladí, staří ze všech končin, a na dvorci hlučno hned.
Krčmář přines’ darem víno, kutou valašku dal brat. Žid pálenky plné beče, huslař přišel husle hrát.
Rychtář přines’ rejstřík k daním, pekař pěkný pletenec, na oštěpky, homolečky, dřevorubce novou klec.
Vinař hrozno, lekvár teta, rektor pěkný obrázek a pan farář modlitbičku za šťasný a dllouhý věk.
Ženy daly zlaté sponky, po gombíku malá sběř, rybák velké, hladké pstruhy, myslivec dal černou zvěř.
Valach jehně malované, koňar hříbě, pastuch sýr, množství darů není páru, o tom půjde věčný chýr.
A co přines’ starý báťa, co uchystal na sobáš? „Píseň!“ Hola, pěkná? „Pěkná!“ Zpívej tehdy, báťo náš!
A on zpíval samé zlato, samé zvonky, samý květ, šumot křídel sokolových, když se s Tater nesou v let. –
Pěnkavice vedle v sadě ba i stromů letorosť pěly s ním vždy víc a více a k posledu každý host.
A při zpěvu každý maně koloval a hajdučil, kdo neuměl, porozuměl, dupkal, až se naučil.
Dávno konec veselení! Prázdny mísy, beče, sud, jenom báti malá píseň zní v těch krajích doposud.
Z nevěsty už skrslá babka, ženich o berle i svat, a kol kolem drobná bída dětí, vnuků, pravnoučat.
A ty dary? Kdež jsou dary! Děti pohrdaly vším, jen ta píseň báti zbyla věčným rodu dědictvím.
Cookies on Poetry Cove