Šech Omar el Farida, pěvec révy, jest od věřících vůdcem světů zván, vždyť velké jeho zázraků jsou zjevy, jež za něj v Kubbě koná pánů pán,
leč nezasvětil Omar pěvce vlohu snad nápoji, jenž září v plodu rév, leč mystickou a čistou lásku k Bohu všech písní v píseň ztajil vína zpěv.
Tím v nadšení se spájel lásky vínem a v horování hleděl do nebes, až pod blankytu hvězdným baldachýnem u vroucím vytržení na zem kles’;
hvězd úsměvy mu zářily kol hlavy a ňadry palem táhl boží dech, zvěst snášející u věřících davy, že Allahovým pěvcem Omar šech. –
A přišel muž, jenž neznal básně ducha, spíš opojivě žhavých její slov, k nimž z vína požitku jen sklonil ucha a padl z vděku na Omarův rov
a vzýval jej: „Ó, svatý písně reku, jak úcty zkroušené ti dáti dost, že’s víno opěval nám srdci k léku a rozteskněné mysli pro radost.
Já věřím ti, vždyť v proroka jsem ráji, když v loktech ženy prázdním slunnou číš, an večer rudne nebe na okraji; tu kalifem se mním a moje říš
je nekonečným rájem, v kterém vládnu; mně ze všad zní to jako duchů zpěv, v žas vzrůstám rozkoší a srdcem mládnu a hruď má harémem je božských děv.
Pak všemu odpouštím, co kdys mě hnětlo, a každému, kdo rozkvasil mi krev, v noc ňader mých se božské vrací světlo a v srdci tichne divé pomsty řev,
má duše zbožně písněmi se modlí a mír a klid jí líbá andělem; ve chvíli té sám Allah u mne prodlí, bych poznal, část že jeho ducha jsem!
Ó, jak Ti vděčit, ibn el Faride? Či mysticky mám říkat zikr snad, jak ostatní zde nechápaví lidé, a nepít vína skvost, bych strastmi vad’?
Ne, nevěřím co imâmové káží, Ty, světče, mojí zvědavosti hov, zjev, více úkoje-li člověk váží, z rév slunných úsměvů, či z víry slov!“
A poutník světcovou se modlil písní a líp než imâm nejvyšší ji znal i chatîbové strážci víry přísní; dřív fâtihu svou zbožně odříkal
a prosbu pak, by světec vlídně zjevil, co duchem chápati má z jeho slov, zda písní znavenému srdci levil, či duši, víře květem zpěvných slov.
Tu hlasem vážným zaznělo to z kubby: „Proč, příteli, mi rušíš hrobu klid? Ač víra klame nás a víno hubí, přec útěchou jsou pro veškeren lid:
já o víně i víře píseň zpíval, verš do myšlenek hnal a slova v květ, vždyť obojím se léčí strastí příval, jenž z neznáma se žene na ten svět.
Věz, ve víně jsem ctil a chválil Boha a jeho lásky k lidstvu svatý žeh, leč tvoje k sklepu pospíchala noha, když zvuk mé písně slád’ ti na ústech,
nuž, není hřích – a duše má ti svědčí – číš vína pít; jen nebuď vášně plen, ať vínu píseň tvá, ať víře vděčí, vždy koná zázraky, ač dobrá jen!
Vždy vroucí píseň vznáší ducha k nebi ať z víry vytryskla, ať z vína jest, lék její všemu lidstvu zapotřebí, jen nad ruch světa umí-li se vznést
a klidu hvězdami hruď zasypávat a do úkoje zlíbat strast i žal a v mysl mír a na rty úsměv dávat a ducha hřát, by v letu neustal!
Žij klidně dál a zvěstuj vzkaz můj světu: Ne trápení, jen radost žádá Bůh; ne trním pichlavým, leč houštím květů chce, aby vzrost’ a voněl země luh;
chce, aby úsměv vůkol vlád’, ne váda, ne derviši, již mrskají si záda, ni aby pánem žití byla bída; všech blaho chce zpěv šêcha el Farida. –
Cookies on Poetry Cove