Básník.

Hle básník, dříve druh bohů, štítonoš pravdy a krásy a Mus, temenem do nebes sáhá,

nohama prachem však bředne nepoznán lidmi, klet bohy. U jejich stolu dřív hostem z věčnosti popíjel číše

vždy blah, ovit jsa milosti květem, růžemi něhy a lásky, nepoznal touhy ni žalu.

S Olympu pozíral dolů na věku zaváté stopy a zas na věků dráhy budoucí,

v hlubokost nebe i země, moře i pekla i srdce. Vesmír svou obsáhal myslí, života meze i smrti

ves čas; zřel, kterak tvorstvo se zmítá záštím a vášní a zlobou; vše zřel a litoval lidstva.

V duši mu zvolna se hlatil vroucnosti rubín i žalu, ten skvost, jenž na dně srdce mu leží,

syt jeho horoucí krví i svatým nadšení žárem. Před věky mocen a štasten uvržen Titánův mocí

byl v prach; bloudí v něm krvavou nohou, s krvavým srdcem i čelem, neznaje míru a klidu.

Vzpomíná nadzemské krásy, nektaru věnčených číší i snův vzbuzených polibkem zory:

krásných a milých a svůdných, o velkém poslání lidstva. Lidstvo však klesá a padá; člověk se přidružil k zlobě,

ó žel! bližního stává se vrahem, démonem hněvu a vášně, nohsledem zhouby a vraždy.

Básník pak, pomoci touže, bloudí, štván vlastními bratry, sem tam; hlas jeho zaniká slabý

v pokřiku křivdy a pomsty, při zvuku broušených zbraní. Nešťastník! Rozdvojen srdcem nebes zřel blaho i světů

zlý vzruch. To ve snu srovnává všakém, ale jas božského klidu navždy mu unikl z ňader.