Co ten starý báča Dunaj
hútá as a šepce,
když z Prešpurka k Budapešti
dolů spěchá křepce?
Zlobí ho, že rodnou mamku
opouští tak ranně,
že nemůže celý život
jíť po její straně.
Jaj, kdož může krásu Nitry
někdy zapomněti?
Ani Dunaj! – nechalť u ní
milé svoje děti.
Nechal jinošíka Váha,
oba synky Hronce,
a při Váhu malou Nitru
s krásou po mamonce.
Nechal u ní k potěšení
v žalobě i chmurce
tu Kysúcu i Revúcu,
Oravu i Turce.
A z těch jeden na druhého
k tatíčkovi spěje,
aby všecko vypravoval,
jak se doma děje.
Jak se děje? Zle se děje;
hůře každou chvíli;
ti, co mamka pohostila,
domčok podpálili.
Ti, jimž dala číších medu,
pohár jedu dali,
a jaj! běda! bělovlasou
mamonku nám rvali!
Zamračil se báča Dunaj:
„Cože? uhlídáme!
Však my jednou od Černého
moře přijecháme!
A pak věru nebudeme
v domovině bědiť!
Slovák slávu a vrah černý
hanbu musí dědiť!“