Babka.

Má ptačí babka – co as hledá? na malinový sedla prut, skráň černá je, hruď sivohnědá, a pápěř boků jemně rud. –

„Pst, pst!“ Co to? Druh družku volá s jedle! „Spěš, chvěji se jak zvadlý list, kde touláš se, co kutíš medle?

když hnízdo spravuji, chci jíst! Kde drobný hmyz a mák a zrní, kde sladké símě šešulic? mě z námahy již křídla brní,

a ty, má zlatá, nic a nic!“ I skočil na temeno keři a stýskal si – co zvuk, to ston – leč babka tříbila si peří,

a odvětila na pokon: „Již ustaň, nehněvej se, drahý, vždyť víc než ty snad práce dbám; tam vylítla jsem na skal prahy,

zda vloček vlny uhlídám. Jím lože vystlati jsem chtěla, pro novou četu sýkořic; já péči o tvůj rod jsem měla,

a ty mi takto spěcháš vstříc? Slyš, místo modravého máku dám kytku polibků ti dnes, pojď, klenote můj, skvoste ptáků,

a k vůli dětem něco snes!“ A celuje ho v listí chladu a šepce: „Blaze budem žít!“ „Ach,“ zase on, „to za náhradu?

dřív lačněl jsem a teď jsem spit. Spit krásou očí tvých i peří, jímž přizdobil tě slunný jas – ó lásko v malinovém keři,

jak štědrý je tvůj hodokvas! Však hle, ó běda! Tamo k jedli druh slétl zlý jak blesku svit; viz, luňák! Probůh, drahá, nedli,

toť loupežník, jenž krví spit!“ A jako sen zjev ptáčat milý před zdiveným mi okem znik’, leč vím, že za krátkou zas chvíli

je sladký spojí okamžik. Nechť rozlítli se družka s druhem, jich láska jediný má chvat, až slunce rozloučí se s luhem,

v duť vrby půjdou družně spat. Pst – pst!