Ajta moje starost, baba kletá,
už mi zas prach s dýmem v líce metá.
Trní s štěrkem na cesty mi dává,
bláto na ně ze všad přihrabává.
Z dravčích drápů zrobené má hrábě;
posvítím já šeredné té bábě.
Opiju ji nejžhavějším vínem,
rozbiju jí lebku vzdoru klínem.
Zakleju ji navždy kletbou ráznou,
od vína ji vrazím v bečku prázdnou.
Do řeky ji hodím: Hajdy k moři!
Konec bude starosti a hoři.
Potom znova do krčmy si sednu:
Hospodo, sem čerstva ještě jednu! –