ARNOLD Z BRESCIE.

Synoda vynesla svůj krutý soud, že mlčet věčně, něm má být ten bloud, jenž v otčinu svou navrátil se mnichem a jehož výmluvnost je Římu hříchem

a papež Innocenc, jenž v Římě seděl, jej ze vší Italie vypověděl; ať v cizině se smrti dožije žák Abelardův, Arnold z Brescie!

Tož Arnold dříve než by času ztratil se k mistru svému do Francie vrátil, leč přes zátopy hany k lidstva hodu zas sentskou navrátil se na synodu.

Však sentský opat zákeřnými slovy Sedmému napsal králi Ludvíkovi: „Ó pane! Věz, že lotra trpíš v říši, a zhyneš, tvá-li vůle nepospíší

a nevyhladíš po své říši všudy, co Arnold volně káže: samé bludy.“ A stalo se, prch’ Arnold do Curychu, by léčil králů nenasytnou pýchu,

a všecko kněžstvo z jeho slov se chvělo, leč v ochraně byl Quida de Castello; až do Kostnice prch’, kde volně učil, ač král i papež týral jej a mučil.

Když papežem se přítel Quido stal, k návratu Arnoldovi právo dal, jenž otevřeně hájil práva lidu, leč novou vrhl na sebe zas bídu.

I vedl k právu lid a srdnatosti, by nebál podlé papežské se zlosti a šlechty zchátralé a její kliky a soustředil se v státu republiky!

Však Roger král a papež Eugen Třetí a vasalové jich jsou rozezletí, že města ztratili a svoje práva a Arnold podněcovat neustává.

Bylť papež z Říma vyhnán se vším dvorem a protloukal jen žebrotou se skorem, sem tamo potloukal se po tři léta, a volnost zrála, v Římě, v městě světa.

V tom Bedřich německý byl zvolen králem a slíbil papeži, že v čase malém jej na trůn dosadí a národ zkrotí a zničí vše, co k odporu se srotí,

jen aby papež také v onom sporu se po bok jemu stavil v hněvném vzdoru, by pomoh’ vyplenit, co Arnold nasil a v svém se Lateráně zatarasil.

Arnold byl střežen však a odveden, lid o jeho dbal obezřelou stráž, a v bezpečí hned z rána vyveden: „Jdi mezi lid zas, strážce náš,

buď otcem nám, my věrný lid jsme tvůj, jdi do kraje a chabé posilňuj, by sílil se; snad brzy přijdou řeže, v nichž dobudem svou volnost od papeže.“

Leč Němec Rudovous, jej znova stih’, i jal a pevně v klepetech svých měl. „Buď dvojí stráž při jeho veřejích, sic prchne zas a pak snad pomoc není!“

A stalo se, leč vážně v divém ržání lid žádal Arnoldovo za vydání, leč papež nesvolil: „Jej nevydám, spíš věčnou kletbou církve hrozím vám,

jej budete-li poslouchati směle a ne zas mne: náměstka spasitele!“ Leč Římané hned odvětili k tomu: Ne, nikdy, raděj v ssutinách svých domů

chcem zahynout, to Hadriane věz, a posel tvůj, tvůj odvážlivý kněz, jenž přines’ nám tvůj hrdý, smělý vzkaz, byl probodnut a probodnem vždy zas,

kdo k nám se odhodlají statnou řečí; jeť Arnold světec, který zlobu léčí, je otec náš, je dobrodinec lidu, nech si svůj vzkaz a nás nech v božím klidu.

A plakal Hadrian: Ó lidé zpupní. A císař radil papeži: „Jen dupni na tu svou rozkvašenou římskou luzu a pusť v ni interdiktem strach a hrůzu!“

A stalo se; lid prosil, spor se vleče, až senát v posled pokořil se kleče i odprosil, by skončila se bída, a slíbil hned, že Arnolda mu vydá.

Leč Arnold prch’, než papež by jej soudil, až kardinál jej chyt’, an v zemi bloudil, však nežli ve vlastní se krvi brodil, campagnský ctitel věštce vysvobodil.

Vtom do Říma vtrh’ Bedřich rozhorlen, a papež slíbil, jak král Bedřich ždá jej korunovat první vhodný den, když živého mu Arnolda v moc dá,

a obuv zlíbá mu při lidu shoně a povede mu v jízdě jeho koně! Král svolil hned a Arnolda pln chvatu hned papežovi poslal po legátu,

bylť Němec, vše chtěl svému ku prospěchu hned vykonat a v hruď se tlouk’ pln vzdechů, jak štolba šel papežskou za brunou a domů přišel s carskou korunou.

Pak hned byl Arnold do žaláře dán, a aby nemoh’ prchnout, ukován, a žalář silnou opatřen je stráží, z té vyvést jej se nikdo neodváží.

„Teď, buřiči, už bude s tebou dost, nic nezmůže tvá lidu hotovost, chtěl’s bez zákonů našich hrdě žít, chtěl’s naše statky, naše práva mít,

a kam jsi koli sunul svoji nohu, tam bouřil’s národ proti nám a bohu, chtěl’s na všecko, nač žádostivě hleděl, by měl; by v našich domech pyšně seděl,

by našich polí užíval a statků a jeho vzpouře chtěl’s a země zmatku; tys chtěl proň maso, nám chtěl’s dáti kost, teď ztrestáme tě církve na žádost,

že proti pánům svým jsi bouřil lid, leč zkrotneš za týden – a bude klid!“ Byl denně mučen, denně vyslýchán a vysmíván a tupen byl a štván,

byl bit a spoután, odřena... mu pleš, jen drž! Či s posvěcením v peklo chceš a ďáblům kázat, tvůj co smyslil pych, i chlubit se jim, žes byl kněz a mnich,

by druž ďábelská v úctě se tě lekla a nesmýkla tě do sedmého pekla, kde na škvarek se záhy upečeš! Proč vrátil ses a z kýho práva moci

bys klid a mír nám vzdorně vyhubil? Lid bouříš proti svatému nám otci, ej ďábel tobě mistrem v šalbě byl! Jen mysli jitříš, bouříš; panské rody

i senát, lid; kam má tvá zpupnost vést? – „Má k bohu vést, jenž žádá družné shody a bleskem stíhne vašich duší lest!“ A svatá mše a kněžské posvěcení?

To u boha, všech otce – pranic není, to výmysl je všecko satanáše co rouškou podvodu, jejž církev páše! Jen spílej dál a řády naše haň,

jen upírej nám lásku, úctu, daň, kaž, by lid velel nám, ač dřív jen prosil, a potom kliď, co hříchem svým jsi osil, ty bohopustý, nectný pleticháři!

A ty, že stál jsi ondy při oltáři? Tos leda ďáblům vzdával vděčné díky, že kněze rdousili, tvé protivníky. Jenž plazil ses mu u kopytných nohou...

Leč prosby tvé už pranic nevzpomohou, a jisto jest, že záhy přijdeš k nim, bys vdýchal v šílenství jich čmoud a dým; jdouť čerti pro tebe, už mít tě chtějí,

bys změkl při škvaření na oleji, aj, těšíš se už asi, vrahu, nuže, kde senát tvůj a zda as peklo zmůže? Kde senát ten, jenž kryl tvůj blud a lež?

Aj, zalezli ti roztoulaní psové, proč nemluví dnes luzy pochopové? Ba senát mlčel, bál se promluvit, a mlčel šlechtic, mlčel všechen lid

a nedbal, že mu lidská práva brali i podvolil se papeži i králi, již starou vládu všecku na se strhli, a ohlávky na lidu mezky vrhli.

A mnicha nutili, by odvolal, a řekl lidu: „Bloudil jsem a lhal.“ Jen pánům sloužit musíš, sloužit máš, ti chrání tě, jsou síla tvá a stráž,

a v úctě chovej Ježíšovo slovo, zpět císaři dej, co je císařovo, a pokoř se a navrať jim svůj dluh, tak radili, čiň věrně, co chce Bůh.

Však neodvolal Arnold, mužně stál. Já nejsem lhářem, abych odvolal. Už nenuťte mne, dost! Chci duše klid. V svých zemích právo jedině má lid,

to pravdy líc, vy chcete pravdy rub. V svém právu lide stůj a nebuď hlup, tvé jsou ty role, nivy, zahrady, a za ty nebeř žádné náhrady,

a za to bojuj, statečně se braň, a kdo to loupit chtí, těm polti skráň. Jsi svéprávný, drž, co ti dali otci, jen tak své bídě můžeš odpomoci!

Buď svoboden, v svá práva mužně vkroč a nekloň se a nepros! Neotoč, buď v Římě tím, co papež být chce sám, či umírat chceš věčně, se tě ptám?

Vem v ruce zbraň a rychle nepoleň a papeže i krále z Říma žeň! Věz, mimo právo lidu práva není, ať smrt mám hned! To moje přesvědčení.

To má je odpověď vám, rudí kněží. A kardinálé k papežovi běží a sápou se jak rozkacení chrti: „Stvrď výrok náš, mnich odsouzen jest k smrti.

Však církev římská neprolévá krve – tož uškrťte jej, uduste jej prve, pak jako mrchu v příklad době příští na kacířském jej spalte popravišti,

a katům děli: „Tam jej doprovoďte,“ a hnusný povel: „Do Tibery hoďte, tak nepoteče krve krůpěj jedna a duše jeho padne do bezedna.“

Když knězi konali, jak výrok zněl, Řím všechen po dní deset v pláči dlel a dlouhá potom léta ještě lkal a jenom Bedřich s papežem se smál,

a korunovační když odbyt rámus, Řím všechen zpíval „Te Deum laudamus!“