Nejkrásnější byla na vesnici,
nejradš se s ní každý v kole točil,
každý hoch se do ní zamiloval,
když ji jenom jedenkráte zočil.
Damaškovou měla šněrovačku,
krásný statek, pole mnoho lánů;
on byl ale jenom bídný chudák,
za pár grošů sloužil v městě pánu.
Miloval ji – nechtěla ho znáti,
převysoko nesla hlavu svoji;
on? – on mlčel, opustil svou službu,
bydlel v lese pod zelenou chvojí.
Nejdřív plakal – potom utich zcela,
potom přepodivné písně zpíval.
Při měsíčku ale v plné kapsy
cestujících boháčů se díval.
Chytili ho, a když se ho ptali,
proč to činíš – vzdechna nechtěl říci:
„Nevím proč – leč vím, že vinu nese
nejkrásnější děvče na vesnici.“