Rád šel bych spat – mé srdce bolí –
rád šel bych navždy, navždy spat;
co vykonal jsem v světě koli,
zřím zvadlým kvítím v poli stát.
Má jindy zvučná hruď je němá
jak puklý zvon, jenž srdce nemá;
co mohu tedy štěstím zvát?
Ty mého přání meteory
mi v ňadro padly na výděs,
a vichrem nesoucím se s hory
žal k čelu žhavý se mi snes’,
vše jeho stráveno je rtoma,
jak Neronovou nudou Roma,
kdy chrám i cirkus v rumy kles’! –
Tak tesknil jsem, leč něžná ruka
z té zpousty buduje zas chrám
a jasným očkem plaší muka,
co bílý anděl sletěl k nám;
v dál před ním odletují žaly,
jež ve hruď se mi zaklovaly –
mé dítě jest, jež v loktech mám! –