AMOS.

Byl Amos pastýř prorok z vůle boží, byl výmluvný a lepotvárný byl, ač jenom z pačesu a z ovčích koží a z žíní chudobně šat utkán byl;

leč hříšné činy lidu bystrým duchem jak střela pronikal i každou hruď. A mluvil k němu Pán: „Jsem hněviv ruchem, jímž v Bethel zpustl lid! Mým poslem buď!“

Šel Amos z Thekue v Bethel, v propast ctností, kol něho ostatní se těsnal lid, a věstil: „Jehova je bez lítosti, vrch neřesti juž v Israeli zhlíd.

Je hříšník Jeroboam na svém trůně, je hříšník Amasiáš velekněz, jich lid jak oni nepravostmi stůně; mstou hoří Hospodin tvůj, lide, věz!

Co v Samáří je žen, vše nevěstky jsou, jak stádo vedou sobě bujných krav, jen kolem stolu s povždy plnou misou a s džbány s vínem hýří jejich dav;

Pán u hodů je vidí jen; Pán trestá: v děs hrozný změní se jich vilný ston a zděmi zbořenými vůkol města nepřítel odvleče je do Armon!

Tam v ženin paláci, v tom hanby místě, žít budou všecky jako hejna fen, smrt pošle na ně Hospodin Bůh jistě; rod veškeren váš bude zahuben!

A ty, jenž v Bethel knězem jsi, muž podlý, jenž krále na pastuchu věštce štveš a nutíš mě, bych nehaněl tvé modly a vyháníš mě, trestu neujdeš!

Tvou sličnou ženu zprzní nepřátelé, tvé dcery znásilní a vrahů meč vše zhubí: sestárlé i nedospělé i ty, jichž jazyk dosud nemá řeč;

Pán míry zabrané tvé země zkrátí, v ni vložen budeš krví poskvrněn a v domov svůj zas Israel se vrátí, ač zákon Mojžíšův kdo plní jen!“

Stál Amasiáš rozhorlený v lidu, stál se synem a s dcerou luzných vnad, jež ruce křížíc na svých ňadrech v klidu z žen vůkol nejčistší tu byla snad;

zář v očích plála jí a kvetla líce, když věští slova z Amosových rtův jí lítla v hruď jak bílé holubice a křídly byla v moře jejích snův.

Tak zadumána stála v ustrnutí, leč jinak zlostný veleknězův syn: hrud zvedala se v divých vášní dutí, tvář zrudla mu i zrak, jak žárem vin,

jež rozmařilost dává v posled hodu, by jeho ohněm had se ohřál, hřích, jenž zkřehl mrazem po splněném svodu ve zrytých ňader černých závějích.

I volá na proroka: „Ustaň v křiku, jdi, opatruj svůj zanedbaný skot, ty Israele smělý poběhlíku, sic učiníme s otcem, abys zkrot’.“

A také velkněz hrozí: „Zanech slova, zde má je svatyně a králův dům, sic učiní ti ruka pochopova, jak činí všem toulavým prorokům!“

„Mě vyháníš? Jsi kněz, buď vzorem stádu, jež řídit máš; sprav dům a život svůj, by učinil pak lid tvém po příkladu, co káže Pán: čiň, řiď a opatruj;

hleď na svůj rod!... Jen jedna duše čistá v něm skryta jest, ač špinav je tvůj stan! Jdi, sprav se, spěš; trest na tebe se chystá; dost dlouho shovívav byl Bůh, tvůj pán!“

„Dost, odvážný,“ vzkřik’ Amasiáš v hněvu, „kliď z Bethel se a hned, už toho dost, než zmiji tvého krkavčího zpěvu má ohon utne náhlá hněvivost;

jdi, ale věz: sem v Bethel-li se vrátíš – a stejně ti, kdo s tebou přijdou v říš – svým životem pych buřičský mi splatíš: Jak otrok mečem hyne, pocítíš!“

„Ne mečem, rab ten smělý padne kyjem,“ pln vzteku volá veleknězův syn, „slov špínu na nás jeho krví smyjem, ten poslední-li nedá na pokyn.“

Zřel Amos do nebes; něm z Bethel kráčí, lid směje se; leč dívka hledíc naň přes vůli otcovu skrz lid se tlačí a volá: „Káže Bůh, co chce, se staň!

Pojď, s Tebou půjdu životem i smrtí, poušť bude vlastí mou, můj chrám tvůj stan, v tvé věřím poslání; nechť brat mě zdrtí, já půjdu s Tebou, jak mi velí Pán!“

„Ne dravci bídy, krev již z ňader střebou,“ dí prorok, „zhubí Tě; zpět, vrať se v čas, jdi k bratru, k otci jdi!“ „Pán chce, jdu s Tebou!“ A velkněz otec, brat i národ žas’.

Když odcházeli, vzňal se bratr zlostí a v zajíkání jako šelma vyl a v rozkacení kyjem do temnosti, kam s Amosem šla sestra, zahrozil,

leč matka jako bílá socha stála a šeptala: „To lásky činil div; líp, nežli aby s rabem zaplakala, jenž by byl těla vnad jen žádostiv!“ –

Tak odešli; strast vodila je pouští, hlad trýznil jejich těla, ukrutník, za obydlí jen řídké měli houští, za denní potravu jen planý fík;

až ve snu Pán zas mluvil k Amosovi: „Jdi, vrať se v Bethel, mluv, mým svědkem buď, lid nespraven dál v hříších si tam hoví, mluv, nechať kyj ti drtí leb i hruď!“

„Jdu,“ Amos děl, leč družka před ním kleká: „Vím, co děl Pán, jdeš na smrt a jdeš sám, co bez Tebe však na mne v poušti čeká? Radš svědectvím tvých slov svůj život dám.

Ať mučí mě, ať supi krev mou střebou, já s Tebou půjdu! Však půjdu s Tebou!“... A prorokoval Amos u bran města a vytrh’ Amasiáš z města bran

i jeho syn, a v oliv háj kde cesta, pad’ Amos s družkou svojí z kyje ran, jen umíraje vzdech’: „Svůj život celý – dva životy – jsem, lide, v dar ti dal,

buď šťasten, jdu.“... A družky rty se chvěly: „Mru s Tebou, viz!“... Nad nimi anděl stál! –