AJUDAK.

„Hle, v moři skála, na ni mrak.“ „To skalní medvěd: Ajudak, jenž zrozen první světa dobou boj s Pontem ved’, kdo silnější je z obou;

ten boj však posavade skončen není, nuž slyšte, povím podle zvěsti znění. Dech jihu řekám vláhu vzal, tu žízniv k moři pospíchal

hor medvěd obrovitý; tři věky modré vody pil, a přece stále žízniv byl; i vzpeřil se Pont lítý.

A volal hněviv: „Dosť již, dosť, ty nezbytný jsi věru hosť při štědrém hodokvase!“ Však nedbá hněvu Ajudak,

a pije víc než bouřný mrak a pije zas a zase. Pont nemůž’ dravce býti prost – ten zvolna s horami byl srost’,

a ztuhnul zevně hrudí – ač rozlícen a hněvu pln, štve na hrdlo mu kočky vln, tím medvěd jen se nudí.

A stojí, pije drahný rok, chce Euxin vypit’, jehož mok výš zdouvá se a peří – a bije, tepe ze všech stran –

máť Ajudak již spousty ran od zběsilé vln zběři. Leč nedbá medvěd; marný vzdor! Jsa v moři opřen o plec hor

zná vodních duchů klamy, a pije stále, neumdlen a nechce vynořiti ven své neudolné tlamy.

Což jest mu lodí kvap a let, co hromu blýskající tret, jenž na pleci ho lechtá, a bouře-li mu buší v bok,

přec nejde s místa ani krok, jen mumraje se chechtá. A nevšímá si dubích čet, jež porostly mu šedý hřbet,

a nedbá dravých ptáků; nechť křehcí chutě dál a dál, on myslí: „Medvědův jsi král, obrovský Ajudaku!

A budeš králem na věčnost a stát’, kdes stál a z půdy vzrost’ let mžitku tisícovou; a budeš věčnou žízeň mít’,

a věčně hasit ji a pít’ vod spoustu smaragdovou!