Jako kytka stojí agát v lese,
tisíceré květy v podiv nese;
tisícerým květem v dálku voní;
pod agátem má se hlava kloní.
Kloní se a srdce buší hlasně
Co že jsou ty květy? Vonné básně,
bílé básně zmladlé stromu duše,
jež snil ondy v jara slunné tuše.
Voní květy, záhy dovonějí,
bouře roztrhá je v divém reji,
roznese je dálným, šírým světem,
kdo že pozná, co bylo dřív květem?