Ach, ty horo, horo, horo,
kletbo vlasti zkamenělá,
což jsi smutkem pro své děti
přiodít se zapomněla?
Zapomněla, zapomínáš,
jen svou hlavu k dolu nížíš,
snad se v proudech rudé krve
jako nevěstka prohlížíš.
Hanba, horo, hanba tobě,
že jsi ruky odvrátila,
když na místě vlastních dětí,
luza z tvého prsu pila.
Prosil tebe vlastní rod tvůj
o tvé požehnání kleče,
prosil o ně hloubkou srdce,
ty’s je dala hloubkou meče.
Prosili je nahým čelem,
ty’s jim šlápla na temena,
kázala jsi srdce poutat,
srdce plná – pohozená.
Divná ženo, divná ženo
v poškvrněném bílém hávu,
vždyť na místě srdce svého
zkamenělou skrýváš slávu.
Na temeně pyšně neseš,
vlastní hanby požehnání,
žiješ, žiješ, budeš žíti
z vlastních dítek porubání.