Ach škoda, škoda nastokrát,
mé štěstí s dceruškou šlo spát,
když z domu nám ji vzali,
a nebylo mi těchy dosť,
když na těch líček něžný skvost
mé těžké slzy napadaly.
Ach škoda, škoda nastokrát,
že bez dítka mi věčně lkát,
jak v poušti socha živá,
snad pískem až mě skryje čas,
znít’ v hrobě bude zas a zas
z mých ňader píseň žalostivá,
Ach škoda, škoda nastokrát,
kde budu zář svým skráním brát,
kde jaro bez Tvých rtíků?
O žel, že musilo tak být’,
bych štěstí své zřel Kristem pnít’
na rakvičky Tvé víku.