O peruti zkrvácené hořem
letí myšlenka má žití mořem,
jež se po třikráte děsně zdulo,
by mé nejdražší v něm utonulo –
a vlny bouří dál.
Nejprve – ó jak to víří v hlavě! –
otec zhynul v rozkacené vřavě,
pak mé dítě, prvosenka jará,
naposledy matička má stará –
a vlny bouří dál.
Smutno, teskno! Srdce mé i skráně
dnem i nocí stále myslí na ně;
za to často v myšlenek mých taji
v píseň vtěleni mne objímají,
a vlny bouří dál.
A přec šťasten jsem i v trudném žele;
planeť jasnou hvězdou na mém čele
jejich lásky vroucí políbení,
a v mé duši červánkem se denní;
leč vlny bouří dál.