Den krásný byl, ač stromy valem hnědly,
nás všecky do jedné to síňky hnalo,
kde kolem bílé kolébky jsme sedli,
a s chorou Jaruškou svou hovor vedli –
a slunce zapadalo.
Hle, Jaruško, hle, mámu zde a tátu,
děl sladce jsem, však srdce mně to rvalo;
ach, tušil jsem, že sochař čas, mráz v dlátu,
v smrt život promění a poklad v ztrátu –
a slunce zapadalo. –
Po bledé matce andílek vztáh’ ruce,
kol rtíků malých tajemně to hrálo,
leč se sklopeným okem k hrozné muce
mně šeptal lékař kletbu o rozluce,
a slunce zapadalo.
Něm, ztracen v myšlénkách a v tůni žele
zřel k dítku jsem... Kol krku matku vzalo,
ret její chvěl se na chladnoucím čele,
já zřel, jak perlami mu ňadro stele –
a slunce zapadalo.
Vzal ruku ženinu jsem do své jedné
a v druhou dítě svou mi dlaňku dalo,
pak obrátilo k oknu tvářky ledné
a z hloubky vzdechlo, – ó, té chvíle bědné –
a slunce zapadalo.
V tom naposledy chvějící se zoře
sta poupat na skráně všem nasypalo,
kraj nebe vzplál tak jako žhavé moře,
s ním v jeden plamen šlehlo naše hoře,
a slunce zapadalo.
A pak... a pak... ó Bože, neptejte se,
v bouř přešlo zlou, co vánkem v duši spalo,
mé staré srdce posavád se třese,
když v okno zřím a slunce níž se nese,
by zapadalo.