Chladný zavál vítr od západní strany,
zavál nejchladnější dobou listopadu,
že na Pražských věžích od bouře a chladu
zvony zavzdychaly jako temné hrany.
Chladný zavál vítr, a ta mračna černá
prach a písek zhoubně v sobě ukrývala,
na kotoučích prachu černá zráda spala,
jako cizoložka hanby licoměrná.
Chladný zavál vítr, skučel na vše strany,
a uvadlým listím bouřlivě zahrával,
jímž pod Bílou horou kolébku vystlával
pro ubohé Čechy, bratry Moravany.
Chladný zavál vítr, – druhý den na ráno
už si bujná chasa u kolébky hrála,
do očí však zráda prach jim sesypala,
a tak bylo množství dětí pouspáno.
A ty mrtvé děti nezná nikdo více,
ale zráda posud v oblacích přebývá,
dosud ranní hvězdu lásky nám zakrývá,
jedna smí jen svítit, svítí – večernice! –
Přijde ale doba, přijde, – snad už tady,
zavoláme bratry, zjiskříme své zraky,
co nám zrádní lidé zradou učinili,
mečem svaté pravdy učiníme taky.