Vy jasné hvězdy na nebeské klenbě,
vy svědci dnů těch blažených,
kdy vykvetlo mi poupě lásky
na rolích bolem svlažených.
Vy jasné hvězdy pohlížíte
tam z vašich světů na náš svět,
vy zříte v hloubi lidských duší
a můžete jim rozumět...
O jasné hvězdy – v mou též duši
paprsek vlejte jediný –
ozařte, když ne blaha svatyň,
alespoň – její ruiny.
Teď měsíc vyšel. Vítán starý známý! –
my mnohou noc jsme spolu problouznili –
ach, byl to krásný čas – již odplul dávno –
a nevrátí se nikdy víc můj milý. –
My mnohou radosť sobě vyprávěli
a mnohou bolesť jsme si pozasteskli – –
teď pomřely mi všechny tužby v prsou
a zrak tvůj sesláb, není víc tak lesklý.
Mne slabá nitka k životu jen váže – – –
jak snad čas roztrhne takou stužku –
pak, milý brachu, v starém zase lesku
osvětli drn na posledním mém lůžku.
Hleděl jsem k hvězdám. Byla noc tak tichá
a vánek teplý šuměl mile, jemně –
a v duši byl jsem povznešen a zbožný,
jako by Bůh tou nocí mluvil ke mně.
Obrazy různé žití minulého
se před mými tu zraky povznášely –
tak krásné, luzné – já jim dával s Bohem,
ač city srdce při tom krvácely.
A já se loučil s blahem, jarem, štěstím – –
odloživ pohár lásky plné slasti,
v té tiché noci jsem těm jasným hvězdám
svůj život celý zapřisáhl vlasti.