Již v chrám se svatba ubírá,
nevěstu mládec vede;
a ona krokem tichým jde,
zrak smutný, líce bledé.
Však ženich jen se usmívá,
a šeptá družce svojí:
Již, holubičko slaďounká,
nás nikdo nerozdvojí.
A ruce když jim ovinul
kněz štolou u oltáře,
tu slza bolu tajného
jí porosila tváře.
A slzička ta upadla
na kámen ledný k zemi;
tu perlu nikdo neviděl –
jen jeden mezi všemi...