Stával chudák u kostela ruce maje zbožně spjaté – nabízel ke koupi lidem na obrázku všechny svaté.
Mnoho zboží všeho druhu prodal nábožnému lidu – ale žádný nechtěl jemu koupit bídu.
„Přisedni si milý hochu, zapal sobě dýmku – budeme tu pěkně spolu sedět, klidně jako na vejminku.
Myslím já si, že svět celý jednou byl můj statek, až naň přišli noví hospodáři – mnoho pánů – holý zmatek. –
Poslali mě na vejminek – myslíš, že to bolí? – Vždyť mi dali za výslužné mošnu se žebráckou holí.“
„Hlad a zima – viďte starý? – poproste tu krásnou dámu, co stupuje zbožným krokem k velebnému páně chrámu. –
Poproste ji, ať ustřihne vlečku u hedvábných šatů – můžete jí dobře užít k svému plášti na záplatu.
Něco k jídlu dá vám taky – aspoň drobtů do sytosti – můžete jí nabídnouti za vše kus své poctivosti.“
„Ach Bože, jsou to krásné růže, co má ta dáma na ňádru, a ráno budou na smetišti už pohozeny do hadrů.“
„Což také růže – ještě krasší si snadno zase zakoupí, však nikdy ty co kvetou v srdci, až osud jí je uloupí.“
„Nu co pak, co pak zase máte, že se tak bolně usmíváte – – – nevidím nic – jen kočár jeti, v něm mladou dámu a tři děti.
Však podobna je na mou věru ta dáma vám – vy měl jste dceru – – ta provdala se – bez faráře – – ha, znám už výraz vaší tváře.“
„Jen mlčte starý, a se stište, vám proklínati nesluší – jen svědomí když máte čisté a žádnou skvrnu na duši.
Kdož za to, že to dcera vaše co padlá – ubíhá vám plaše – – ač pro vás bolný, smutný zjev – je přec to vaše krev.“
„Já neklnu jí – kdo pak to ví, zdaž ji ten hedváb nepálí – snad jí ten špendlík brilantový a skvost už srdce proklály, – –
jsme lidé – jeden jako druhý a každý měkký jako z tuhy – a otci trudno míti hněv – vždyť je to moje krev.
A jestli tím snad ona vinna, že moje hlava sbělela, jeť kletba jenom Hospodina a nám nepatří docela.
Já zapomněl a neznám lání – a nepřirazím v proklínání hřeb hanby její na rakev, vždyť je to přece – moje krev. –
Jdu často kolem kostela, kde stařeček můj stával, kde mráz i slunce paprsek s šedinou jeho hrával.
Teď víc tu není stařečka – už stihly jeho žaly a tělo schřadlé, uvadlé v špitále rozřezali.
Buď s Bohem, starý příteli, a odpočívej v klidu – – – konečně přec – smrť ledová ti odkoupila bídu.
Cookies on Poetry Cove