Matičko drahá, matičko, ach, proč jsi nám se skryla – proč jsi jen od nás odešla, a nás tu opustila? –
Ó vrať se zpátky, vrať se k nám z tvrdého svého lože – pojď políbit nás – neslyšíš? – ty neslyšíš – – o Bože! –
Ach, zpět se vrátiť nemůže, když tělo hnije v zemi; ač ducha Pánbůh obdařil zlatými perutěmi. – –
Ach, my ji spatřiť nemůžem, ač provází nás světem, a dráhu žití trnovou obsýpá čerstvým květem.
Nejstarší děťátko: Tak – nyní křížek matince, a otčenášem kratince si na ni sobě vzpomenem.
Ať netlačí ji těžká zem. – – mé srdce vždy se k tobě neslo, a bez tebe jsem svadlou květinou; a jako plavec, který ztrativ veslo
uprostřed moře, pluje v bouři – tak bez tebe já bloudím pustinou, a kalný zrak můj v temnotu se hrouží. Jdu s tebou, ať již osud s námi
tichými běží arkadami, aneb i pustou, ledným mořem – bez tebe zahynu já hořem. Tu někde první muž můj leží;
je tomu rok, co miserere kněží nad jeho rakví odzpívali – tam, co ten kříž – ba tam jej pochovali, a na tom místě jsme si přísahali
před lety lásku věrnou do smrti. – – Kdo za to, osud že vše rozdrtí, že času zub vše shlodá, co jen zočí, že kolo času tak se rychle točí. –
My rozešli se po rozkazu sudby – ach, tebe nesli a v průvodu hudby jsem za tvou rakví šel – bůh suď, že zryta steskem moje hruď.
My rozešli se každý v jinou stranu; ty v hrob a já na vlny okeanu – ty v hrob – tichounký, tichý hrob, a já do proudu světa zlob.
Tys klesla, padla – ne jak hvězda skvoucí se rázem sřítí dolů s oblohy – tys klesla, jako nohou pošlapaný hlavinku kvítek skloní ubohý.
Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní svlaží, pokreje perlama – – a ty jsi klesla navždy, navždy, a nevzbudí tě slza má!
Tak odešli už, co mi byli drazí, a – ani jeden nezůstal tu se mnou, aby mne ved sešlosti nocí temnou. – Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí.
Já nezoufám si; jak se zalíbilo tomu, jenž na výsosti v světle sídlí, však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý, a moje nitro navždy dobouřilo! –
Však on mne Pánbůh také vezme k sobě, a teď, má drahá, zašlá družko, tobě a, synu, dcero – za vás rozsvěcuju svou svíčičku, až život dobojuju,
pak sejdeme se v stánku Hospodina.– Buď s vámi pokoj Pána věčného! – Vám přeju klid: ve jmenu Otce, Syna, Ducha svatého. Tak čekám marně; nikdo nejde sem,
by poklek zde na nesvěcenou zem, by pomodlil se zbožně Otčenáš a řek’: nu, on byl přece bratr náš, ač hříšný, tedy člověk přec
a dobrý, a – kdo může za konec? – Tak čekám – nikdo nejde rozsvítit sem svíčičky za věčný mír a klid a prolít vřelé slzy soucitu
za toho, jenž tu leží v úkrytu, sám rozbiv kruté žití okovy – – tak čekám – ach! ten svět je ledový. Mé oči lépe svítí, září
než svíce z vosku na oltáři – já večer na hrob jeho sednu, a pak se vzhůru k výši zvednu dalekých, vzdušných do kruhů –
a modlitba? – můj hlas: Uhu! uhu! Hajej, hajej, mé robátko, v malé kolébce – nosila jsem tebe krátko
v loktech, bílé ve plence, ubožátko! Ach, ty nevíš, tvůj tatínek jak mne líbal v ret!
líbal, líbal a vzal vínek a mne zanechal jen svět upomínek! – Bolesť v srdci přeubohém,
tebe pod srdcem. – Zrozeno ve smutku mnohém skleslos matce brzo v zem. – S pánem Bohem!
Hajej s pánem Bohem! Již opouštím ty rovy posvěcené. – Nade mnou mrak se všednosti zas klene, a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,
zpět klesne rázem, umlkne, se stiší, a padne v temno, v světa klamné moře vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře! Již s Bohem mrtví – s Bohem – na shledanou!
Až na mou rakev slzy přátel skanou, a líc má stuhne – pak – nás učí víra, již Kristus světil na Golgotě, že po té bídě, žalném po životě
se věčný ráj nám, blaho otevírá.
Cookies on Poetry Cove