Až ku hrobu mne ponesou,
jdi také za mou za rakví –
snad zítra bude to, či dnes –
co souzeno mi, kdo pak ví?
Ty v bílé roucho oděj se,
do ruky proutek myrtový –
což srdci něžná květinka,
což ta mu všecko nepoví?
A vínkem ozdob hlavu svou,
to pěkným vínkem z immortel,
žeť věčná byla touha má,
a věčný – věčný srdce žel.