V té výši vzdušné, ve zlatém kde lemě
tě nebem objatu zřím, matko země,
v posvátné chvíli klopím zářný zrak;
kol mne tu světa vír juž sotva šumí
a bouře tvé tam dálka zvolna tlumí,
a duše má se nese do oblak.
A pode mnou již dřímeš krásna, ticha;
i hruď má tichne, chvíli nezavzdychá,
kéž dříme tak jen mnohý, mnohý rok.
A kdyby dál se opět rozechvěla,
by vášně v ní a boje zmlkly zcela,
jen jeden stačí, jeden dolů skok.